Život v cizím těle

10.Kapitola-Lázně 2/2

Útržek ze vzpomínek č.2

Uplynulo několik dní a dnes se čekalo na verdikt. Stála jsem u soudu a viděla jsem jak se na mě všichni tváří. Jako na toho největšího zločince. Tohle se u nás stalo poprvé. Nikdy žádný anděl nezabil duši a řvali na mě:

„Ty prolhaná vražedkyně! Upálit," ozvala se jedna andělka, kterou jsem měla dříve ráda. A nevěřila mi. Ostatně jako nikdo.

„Nesmí žít! Musí odejít, nemůžeme tu mít vraha. Je to ten nejhorší zločin!" řval nějaký středně starý anděl. A potom přišla ještě před začátkem soudu. Veronika a řekla:

„Jak jsi to mohla udělat? Byla jsi moje nejlepší kamarádka! Věřila jsem ti! Jsi zrůda a už tě nikdy nechci vidět. Doufám, že nadobro zmizíš."

Ta slova se mi propalovala do kůže a mě bylo tak špatně. Z mých očí začali kapat slzy a ona jen zakroutila hlavou a dodala:

„Nechápu to. Že jsem věřila někomu, kdo je ve skutečnosti vrah."

„Ale já to neudělala! Přísahám, nikdy bych to nikomu neudělala, vždyť mě znáš. Veru, nenechávej mě v tom samotnou, jsi moje nejlepší kamarádka a..." nedořekla jsem větu.

„Ne! To už nikdy neřekneš! Nejsem tvoje nejlepší kamarádka a nechci tě ani znát. Vždyť jsou proti tobě důkazy. Nechci mít nic společného s tebou, s tím kdo zabil duši. Je mi z tebe zle," zakřičela.

Nevěřila jsem tomu. Jakto že mi nevěří? Já bych ji v něčem takovém samotnou nenechala. A potom začal soud...

Útržek ze vzpomínek č.3

Stála jsem tam a čekala, až to splní. Měla jsem podstoupit bolestnou transformaci. Není nic horšího, než tohle. Když uprostřed svého andělského života to musíte podstoupit. A nejhorší je, že za trest jsem nedostala anestezii. Byla u mě jeden z andělů a kolem něj byla rozestoupená ochranka, zřejmě kdybych se rozhodla někoho napadnout. Ale než to začala zařvala jsem:

„Prosím, poslední přání. Chci ji vidět. Chci vidět Veroniku, než odejdu."

„To nejde, už jste tu. Musíme to provést, měla jste si vzpomenout dříve," odpověděl ten anděl, co mě měl přetransformovat.

„Ne, já.. Já ji prostě musím... musím ji vidět. Nebudu spolupracovat, chci aby sem přišla.. Musím jí říct svá poslední slova," protestovala jsem.

Anděl se na mě podíval a nakonec povolil a nařídil jednomu z ochranky, aby ji přivedl. Zanedlouho byla tu a čekala na to, co jí řeknu. A já začala:

„Já to neudělala! Prosím, chci aby jsi to věděla, než odejdu, musíš mi věřit. Nelhala bych ti a mám tě ráda, jsi moje nejlepší kamarádka Veroniko. Prosím,"vzlykla jsem a potom mi už po obličeji stékala spousta slz.

„Nevěřím ti. Lžeš mi a já bohužel neměla na vybranou. Nemohla jsem hájit někoho, kdo je vrah. A kdo mi to ještě popírá. A nejsem tvoje nejlepší kamarádka! Laskavě už to přestaň říkat! A já už jdu. Nebudu se tu dohadovat s vrahem!" jedovatě řekla.

A já už se na ní jen podívala svým prosebným pohledem s uplakanými oči a ona zmizela...

*

Vrátila jsem se zpět k Lauře a měla pravdu. Cítila jsem ty emoce, které prožívala a měla jsem mokrý obličej od slz. Skutečně mě to zasáhlo tak, jak řekla. Když jsem se konečně zmohla na slovo, řekla jsem: