The Key

Prolog

Nad celým územím Austrálie už bez přestání pršelo dobré tři dny. Většinu lidí tohle počasí od procházek zaručeně odradí a donutí je zachumlat se do deky a usednout s rodinou, přáteli, milovanou osobou nebo jen tak sám se sebou k nějakému filmu v televizi nebo s dobrou knížkou v ruce.

Tohle však nebyl případ malé černovlasé dívky běžící, deštěm promočená na kost, parkem. Jenomže tato dívka neběžela deštěm jen tak, snad pro lepší kondici nebo za účelem shodit nějaké to kilo, kdepak. Dívka utíkala před sebou samou a před vzpomínkami. Utíkala před nimi dnes a denně, ale když se dnes probudila do dalšího deštivého dne, nedalo jí to a jen tak jak stála u okna, pozorujíc kapky stékající po skleněné tabuli nyní již převlečená do obyčejných černých riflí s bíločerným proužkovaným tričkem, bezmyšlenkovitě zahloubaná do vlastních vzpomínek vyšla hlavními dveřmi, na její vkus až moc snobského domu a dala se na cestu neznámo kam. Milovala déšť, milovala ho z jednoho prostého důvodu. V dešti nemohl nikdo vidět její slzy, slzy stékající po její tváři z mechově zelených očí, které vždy sršely štěstím, ty které vždy rozdávaly milé vroucné pohledy plné lásky a radosti ze života, všem na okolo. Stačila jedna zpráva, dvě věty, jeden předmět a tyto oči plné života pohasly. Dívka věděla, že obloha pláče s ní a místo chůze začala utíkat, kam ji nohy nesly. Unavená během se zastavila o poslední strom v parku. Opřela se o něj zády, hlavu schovala do dlaní a rozvzlykala se. Během pár desítek vteřin se ze vzlyků stal křik, zoufalý křik. Dívka křičela, dokud ji hlas nevypověděl službu. Zvedla hlavu a na kratičký okamžik se zamyslela. Za tímhle stromem končí park a za ním už jen pouhopouhý skalní převis. Stačí jen pět kroků a může všechno ukončit. Pět kroků, teď už jen tři, a poletí svobodně jako pták když roztáhne svá křídla. Dva kroky a možná opět uvidí svého bratra, svého milovaného brášku. Jeden krok a bude po všem...

„Sky!" Černovlasá dívka sebou při vyřčení svého jména trhla. Už delší dobu neslyšela své jméno a už vůbec ne v téhle podobě. Takhle jí říkávalo jen pár lidí, jen těch pár přátel, které kolem sebe měla. Zpomaleně se otočila, aby spatřila volajícího, i když podle hlasu moc dobře věděla, kdo tam bude stát, ještě dřív než zvedla pohled a odvážila se dotyčnému podívat do očí. Do očí, které znala až moc dobře.

„Calume..." vydechla černovláska a udělala několik váhavých kroků vpřed. Když však vysoký hnědovlasý kluk rozpřáhl ruce, dívka se rozběhla a do vteřiny ucítila jak se kolem její malé útlé postavy obmotaly známé svalnaté paže. Tolikrát se do tohohle objetí uchylovala, když jí bylo nejhůř a ona věděla, že tato náruč tu pro ni vždy bude. Jak jen mohla v tom hypnotickém opojení skalním převisem na někoho tak důležitého zapomenout. A ne jen na něj. Dívka kluka k sobě přitiskla tak pevně, jakoby měla strach, že se může během vteřiny vypařit. Jenže k těmhle myšlenkám měla černovláska oprávnění. Už jednou ji opustil člověk, o kterém si ani v nejhorších představách nemyslela, že by se to mohlo stát. Jenže stalo se, tak náhle a nečekaně, ale osoba byla nenávratně pryč. To její bratr byl nenávratně pryč.

Prolog je na světě :D snad se bude líbit. Je to moje první povídka, kterou píši, ale tak snad se bude líbit. Budu vděčná za každý vote, comment i sdílení. :)

P.S.: Sacrlett "Sky" i kluky z 5SOS můžete vidět na fotce příběhu :D

Vaše Aria :*