One day I'll meet you again..

Překvapení

Ahojte :) TOHLE SI PROSÍM PŘEČTĚTE, JE TO K DĚJI!!! Dneska jsem vám přidala předchozí část a zapomněla jsem k ní dopsat poznámku, takže ji teď píšu sem.
Jen jsem vám chtěla osvětlit, proč už víc nerozepíšu to, jak se Draco rozhodl nechat si vymazat paměť. V téhle části se napůl dozvíte, jak to dopadlo a napůl vám to teď prozradím, abyste pochopili. Draco se tedy zastavil u Sv. Munga, kde mu ředitel, jakožto jediný oprávněný lékouzelník u Sv. Munga, vyhověl v jeho přání a vymazal mu paměť. Mohl to udělat jedině ředitel, protože jedině ten směl provádět takhle náročné paměťové kouzlo. Jak to s ním dopadlo, to se dozvíte v téhle povídce.
Doufám, že jsem tak nějak všechno vysvětlila a budu ráda, když se vám to bude líbit. :)

Hermiona

Už jsou to dva roky, co Draco odešel. Doteď jsem na něj nepřestala myslet. Nemám ponětí, kam zmizel, ale vím, že ho musím hledat. Doteď jsem nezjistila nic. Nikdo o něm nic neví. Je to, jako by zmizel.

Dneska je sobota a já se rozhodla, že zajdu do nějaké příjemné a pohodové kavárničky, kde dokončím svou knihu. Stala se ze mě spisovatelka pro nekouzelnický svět a v tom kouzelnickém pracuju na Ministerstvu jako asistentka ministra kouzel. A víte, kdo se jím stal? Arthur Weasley! Všichni jsou teď neskutečně šťastní, že mají konečně nějakého normálního ministra. Vztahy s mudlovským ministerským předsedou jen vzkvétají a celý kouzelnický svět je teď nějak víc klidný.

Sbalila jsem si do tašky svůj notebook, několik papírů s poznámkami a peníze. Oblékla jsem si kabát a vyrazila jsem. Od jedné své mudlovské kamarádky jsem slyšela, že se nedaleko mého domu před týdnem otevřela nová kavárna, takže mám namířeno tam. Byl to kousek.

Usadila jsem se za stolem, vyndala jsem si na něj notebook a zapla jsem ho. Načetl se mi rychle, takže jsem si ještě stihla otevřít rozepsanou knihu, než ke mně přišla obsluha.

"Dobré ráno, co to bude?" usmála se na mě. Vypadala mile a hlavně dost mladě, možná tak o rok, o dva starší než já. "Dobrý den. Smím se zeptat, co byste mi doporučila, abych si to vychutnala při psaní knihy?" zeptala jsem se jí s úsměvem. "Tak to jste tu správně. Máme výborné domácí latté, které se k psaní dokonale hodí, a pokud byste chtěla něco studeného, nabídla bych vám domácí ledový čaj. Je to čaj z výborného afrického koření, které podporuje mozkovou aktivitu. Manžel mi ho nedávno udělal, ale já ho nějak přehlédla, takže jsem ho vypila studený. Opravdu mi zachutnal, dokonce víc, než teplý, takže jsem se rozhodla, a manžel souhlasil, že ho budeme podávat teplý i studený. Nakonec jsme se rozhodli podávat ho jako ledový čaj."

Znovu se na mě usmála a já jí úsměv oplatila. "Myslím, že tu dnes strávím víc času, takže si prozatím dám to latté. A k tomu bych ráda ochutnala ten váš domácí čokomuffin." Zapsala si objednávku a s úsměvem odešla.

Abych se dostala do děje, přečetla jsem si poslední tři odstavce. A mám jasno! Začala jsem psát a ani jsem si nevšimla, že kolem mě prošla ta mladá žena a položila mi na stolek čokomuffin. Jen jsem se šklebila na obrazovku a ťukala do klávesnice písmenka. Než jsem stihla dopsat odstavec, zaznamenala jsem, že vedle mě někdo stojí. Otočila jsem hlavu a zahlédla jsem vyššího mladého muže, jak mi staví latté na stůl. Když odcházel, otočil se tak, že jsem mu viděla do tváře.

"Draco!" vykřikla jsem za ním. V kavárně byl mimo mě jen nějaký muž s dcerkou a potom jen ta mladá žena, co mě obsluhovala, a on. Otočil se a zadíval se na mě. "To bylo na mě?" zeptal se a potom rychle dodal své jméno. "Jmenuji se Brian, ne Draco." Nevěřícně jsem na něj zírala. "Slečno?" zeptal se. Trhla jsem sebou. "Ano.. Tedy ne, promiňte, spletla jsem si vás s někým." vykoktala jsem a rychle jsem se zadívala na obrazovku.

Není možné, aby to byl někdo jiný. Vypadá přesně jako jeho kopie, jen o ty dva roky starší. Navlas stejné rysy, stejný sestřih, dokonce i stejný odstín barvy. Musí to být on!

Po hodině jsem si řekla, že nad tím musím přestat přemýšlet, a snažila jsem se dopsat rozepsanou kapitolu. Nešlo to ta snadno, jak jsem chtěla. Zavolala jsem tu mladou ženu a objednala si ten ledový čaj. Potřebuju se soustředit a ten čaj by mohl pomoct.

A opravdu, pomohl. Odpoledne, někdy kole půl čtvrté, jsem dopisovala poslední odstavec. Teď stačí jen dopsat epilog a můžu knihu odeslat do nakladatelství. Skvělé.

"Slečno?" ozvalo se vedle mě. Malinko jsem nadskočila a zvedla jsem hlavu. Byl to on! "Ano?" pokusila jsem se usmát. "Chtěl jsem se vás na něco zeptat, pokud máte chvilku." nervózně se zazubil. Usmála jsem se na něj a kývla jsem, ať pokračuje. Třeba si vzpomněl. Posadil se a nervózně poklepával prsty o desku stolu.

"Víte, manželka je v kuchyni a já musím na chvíli odjet. Je mi to opravdu trapné, ale nemohl bych vám sem poslat své dcerky? Jsou sice maličké, ale vzorné. Vidím, že píšete. Nebojte, ony budou potichu. Jen bych potřeboval, aby je někdo pohlídal, než se vrátím. Manželka je nemůže nechat samotné v kuchyni, protože by se tam mohly zranit. Bylo by to jen na chvilku."

Trošku mě jeho přání zaskočilo, ale vypadal tak mile. Teď už jsem si byla jistá, že je to on, akorát jako by měl jinou identitu. Zkusím zjistit víc zítra. "Jistě, jen mi je sem pošlete." usmála jsem se. Byl tak nervózní, že jsem se málem rozesmála. A pohlídat na chvíli dvě malé holčičky? Proč ne?

Usmál se na mě a na okamžik zmizel. Potom se vrátil ruku v ruce s dvěma dcerkami. Obě byly blonďaté a hrozně moc roztomilé. A obě se na mě usmívaly.

"Moc vám děkuji, vážně." usmál se na mě znovu. "Tohle je Hermiona, ale říkáme jí spíš Mio." ukázal na jednu z nich a mě se málem zastavilo srdce. "A tohle je Jean." ukázal na tu druhou.Tohle mě už začalo děsit, ale zároveň jako by to bylo něco, co bych si přála. "Tak princezny, tady slečna - ehm -"

"Grangerová." doplnila jsem ho rychle. "Ano, slečna Grangerová vás chvilku pohlídá. Buďte hodné, ano? Já se všechno dozvím." Potom obě políbil na tvářičky a odešel ven k autu. Seděla jsem tam a zírala na sestřičky. Byly mu tak podobné. Obě měly jeho oči, nemluvě o těch vláskách, ale rysy měly po té mladé ženě - takže to byla jeho manželka. Byla jsem sice hodně zaskočená, ale viděla jsem, jak je šťastný, když se díval na svoje dcerky, takže jsem mu to přála.

Nakonec jsem ten epilog dopsala až doma, když jsem se rozloučila s Dra- Brianem.. Děkoval mi snad ještě stokrát a že prý mám kdykoliv přijít. Já ale měla jiné plány. Sice ho pořád miluju, ale teď, když je to někdo jiný, to není ono. To ale neznamená, že nebudu pátrat po tom, co se mu stalo!