Přikázali mi věřit

3. Jizvy zůstanou

Merilith

„Do zimy se vrátím!"

Skřeti mě odvedly do tábora a přivázali mě k dřevěnému kůlu, uprostřed tábora. Byla jsem příliš unavená a tak jsem zavřela oči.

Syky cválal lesem až k pradávnému stromu. "Prosím králi stromů! Potřebuji tu bylinu! Můj král je moc nemocný! Dračí oheň mu vzal zrak. Dám ti cokoli!" Strom jen tiše zašuměl. „Dám, ti oč žádáš, ale budu chtít polovinu tvé životní energie." Jen jsem kývla hlavou, nechápala jsem na co by stromu byla, ale pro Thranduila jsem byla ochotná udělat cokoliv.

U kořenů stromů se objevilo několik žlutých kvítků. Počkala jsem, až vyrostou, poté jsem je utrhla a rychle jsem je strčila do brašny, co měl Syky na hřbetě. Chtěla jsem se vydat na cestu, když strom začal šeptat. „Dám ti ještě něco elfko. Kouzla, jež ochrání tvůj domov před nepřáteli. Přeci jen bylo by kruté dát ti tak málo za cenu tvého života. Elfí život je vzácný." V duchu jsem stromu poděkovala.

Poplácala jsem Sykyho a prudce ho rozcválala. Zima už začala, docházel mi čas.

Když se před mnou objevil hrad. Slyšela jsem skřety. Nebyla šance, že bych to stihla až do hradu. Rychle jsem seskočila ze Sykyho a naposledy ho pohladila po čumáku. „Běž hochu! Zachraň krále!" Poté jsem ho pleskla přes záď. Ihned se rozcválal k hradu.

Syky vběhl bránou do hradu. Hned poté se brány zavřeli. Naposledy jsem se podívala na hrad. Poté jsem musela začít bojovat se skřety a kouzlit. Slyšela jsem jak Legolas křičel povely na vojáky. Stříleli po skřetech. Chránili mě. A já chránila je.

Síly mi docházeli a já cítila, že je to konec. Zavřela jsem oči a nechala se zajmout. Král dostal byliny a to bylo hlavní. Díky stromu jsem mohla požít kouzla na ochranu hradu. Na mě nezáleželo. Protože já jsem jen nevlastní dcera Správce...

Na kůži mi dopadla něčí ruka. Bolelo to. Cítila jsem, jak mi nabíhá tvář. „Kdo jsi?!" Znovu mě praštili, tentokrát do břicha.

„Temnota se blíží, až přijde, bude již pozdě můj králi.

Temnota les sžírá, až dostane se k nám, i nás pohltí.

Můj králi utíkejte, temnota se již šíří lesem!

Až přijde k nám, zahubí nás. Toť její plán!

Utíkejte elfové, utíkejte skřeti!

Temnota stojí na prahu!

Kouzla elfů jsou již marná!

Temnota kouzla pohltila!

Temnota se blíží, elfí králi!

Elfů věk již končí, do temnoty svržen je." Proroctví jsem odříkala jako v tranzu. Věděla jsem že se bojí proroctví a ještě více elfů jež proroctví zaslechnou od Valar.

Skřeti mě pozorovali se strachem v očích. Báli se mé bájné temnoty. Jeden z nich mě bodl do břicha. Ucítila jsem prudkou bolest.

Horká krev mi stékala po těle. Byla to jediná věc která mě hřála. Musela jsem se smát nad tou ironií.

Thranduil

V brašně co měl, Syky na zádech našli bylinky, které mi mohly vrátit zrak. Jenže já se bál. Tam kde byliny rostou, není bezpečno. Tak mi to řekl Elrond. Merilith musela něco obětovat, něco velmi ceného.

Elrond mi na tvář nanesl mast. Poté odešel. Nechal mě bloudit ve vzpomínkách.

„Oni se vrátí." Zašeptala mi Merilith a odvedla mě do komnat.