Přikázali mi věřit

6. Čekala tam na mě

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v objetí s Thrandilem. Políbila jsem ho na rty a tím ho probudila. Polibek mi oplatil.

Oba jsme byli ve zbroji. Thranduil mě ještě vyhodil na Sykyho. Poté se i on sám vyhoupl do sedla losa. Bard si schoval pod tuniku Arcikam.

Bilbo nám ho včera večer tajně donesl. Prý nechce válku.

Lehce jsem pobídla Sykyho, ihned srovnal krok s losem a běloušem na kterém jel Bard. Pomalu jsme jeli k Osamělé hoře.

Thorin vystřelil z luku přímo na kopyta Thranduilova losa. Zastavili. Thranduil se usmál. Elfové natáhli luky a zamířili na Thorina. Ten okamžitě sklonil luk. Thranduil zvedl ruku a elfové sklonili luky. „Přišli jsme vyjednávat!" Vykřikl král. Thorin se ušklíbl. „Nemáte nic, co by mě zajímalo!" Bard vytáhl Arcikam a lehce si s ním začal házet. „Zloději! Hnusná elfská a lidská pakáž!" Vykřikl Thorin.

Ostatní trpaslíci zalapaly po dechu. „Jak se opovažuješ?! Nemáš právo urážet elfy! " Začala jsem na něj křičet. Vytáhla jsem šíp a zasadila ho do tětivy. Zamířila jsem na Thorina. „Merilith, sklop svou zbraň. Není to zapotřebí." Zašeptal klidně Thranduil a rukou mi sklopil luk. Jen jsem kývla a uklidila šíp zpět do toulce.

Najednou jse rozezněl roh trpaslíků. Přijel Dain. Thorinův příbuzný. Po chvíli se objevili i skřeti. Válka začala. Všichni jsme se spojili proti skřetům a vrkům.

Seděla jsem za Thranduilem na losovy. Los nabral několik skřetů a Thranduil je máchnutím meče všechny zbavil hlav. Já střílela na nepřátelé šípy. Jeden ze skřetů zasáhl losa mezi oči. Skácel se mrtví k zemi. Thranduil udělal kotrmelec. Když se zvedl tak pokračoval v boji. Já zůstala ležet. Po chvíli jsem však byla schopná se zvednout. Musela jsem králi chránit záda.

Bylo to jako by, jsme tancovali. Navzájem jsme se doplňovali. Skřetů neubývalo a já cítila, že slábnu. Nebude trvat dlouho a zhroutím se k zemi. Na štěstí byli skřeti zabiti a mohli jsme se vydat na pomoc ostatním.

Schovávala jsem se za Thranduilem. Legolas se s ním o něčem dohadoval. Tauriel mě zatím tiše objímala. Měla jsem jí ráda. Jenže jsem jí nemohla vynahradit její lásku. Kterou ztratila z dohledu.

Thranduil se na mě usmál a chytl mě za ruku. „Merilith pojedeš do bezpečí! Nechci o tebe přijít!" Thranduil mě držel pevně. „Ne, tohle je i můj boj!" Lehce jsem ho políbila a prudce se mu vytrhla, abych mohla zabít dalšího skřeta.

Všichni kolem umírali. Když jsem naposledy viděla Tauriel, tak se skláněla, nad mrtvím tělem trpaslíka, kterého milovala.

Thorin ležel mrtví na kusu ledu, vedle něho ležel mrtvý skřet. Skřet, který zabil jeho děda. Legolas bojoval s několika skřety. Thranduil bojoval kousek za mnou.

Bojovala jsem snad se stovkou skřetů. Když jsem ucítila, jak mi břichem projela ostrá čepel. Skřetovi před mnou jsem sťala hlavu, poté jsem se otočila. Za mnou stál jeden se skřetích velitelů. Smál se. Naposled jsem vystřelila ze svého luku.

Skřet padl mrtví, k zemi. Ústa se mi začala plnit krví. Přiložila jsem si ruku na ránu na břiše. Začala jsem se hroutit k zemi. „Merilith!" Vykřikl Thranduil a doběhl ke mě. Držel mě ve své náruči a otíral mi slzy. Které se mi drali z očí. „Můj králi... Zklamala jsem..." V jeho očích byl strach. „Neumírej! Aryen v hoře je lék. Zachráníme tě!" Lehce jsem zakroutila hlavou. „Žádný lék není. Elrond si ho vymyslel, aby mě a vás chránil. Miluji vás můj králi." Lehce jsem se k němu naklonila a políbila ho na rty. Byl to náš poslední polibek. Nechala jsem na jeho rtech trochu své krve jako důkaz že umírám. Byl nádherný. Bílé vločky se mu pomalu roztávali ve vlasech. Vypadal nádherně, Můj král...

„Je lepší, když odejdu teď, než kdybych zemřela až za rok. Byla by to pro tebe větší bolest. A pro mně by to bylo také horší. Každý den vědět že se blíží smrt." Z očí mi padali další a další slzy. Stejně jako jemu. Bylo to prvně, co jsem ho viděla plakat před svým lidem. Padající sníh tomu dodával nádheru. Na chvíli utišil zvuk z bitvy. Teď jsme byli jen mi dva.

„Pamatuješ si jak ti otec a Elrond přikázali aby, jsi mi věřil?" Thranduil jen kývl hlavou. „A ty jsi jim věřil. Tak teď prosím věř mě. Jednou se zase sejdeme." V jeho očích byla bolest. „Ale já tě nechci opustit!" Vyhrkl. S námahou jsem se naposledy nadechla. „Ty mě neopouštíš, to já musím opustit tebe. Budu na tebe čekat... Miluji tě Thranduile... " Z mých očí se na vždy vytratili jiskřičky. Z těla se na vždy vytratil život. Můj poslední polibek a poslední dech patřili jemu a nikomu jinému.

Thranduil

Svíral jsem jí pevně v náručí. Tiše zašeptala, že mě miluje. Po tváři se jí skutálela poslední slza. Ze zakrvavělých rtů jí stekla poslední kapka krve. Umřela mi v náručí. Pokryta tenkou vrstvou sněhu. " Miluju tě Merilith Zašeptal jsem, i když jsem věděl, že mě už neslyší. Sníh jí padal do vlasu. Z rány na břiše jí vytékala krev. Nevadilo mi to. Přivinul jsem její tělo k sobě. „Věřím ti. Vím, že na mě počkáš." Zašeptal jsem jí do mokrých vlasu. Lehce jsem jí zavřel oči.

To ona mi vrátila zrak, to ona ze mě udělala krále. To ona mě naučila znovu milovat. To ona mě tu nechala samotného...

Ten den zemřela spousta elfů, trpaslíků, skřetu a lidí. Trpaslíci nám vrátili to co bylo naše a mi se vrátili do Temného hvozdu. Vzal jsem jí sebou.

S Legolasem, Tauriel, Arwen a Elrondem jsme, jí pohřbili, na místě kde jsme se poprvé viděli. U starého stromu. U stromu kde se mě ujmula když Oropher s Legolasem a Elrondem odjeli. U stromu u kterého jsem na ní čekal, když jela k králi stromů pro lék.

Sněžilo, když umírala a sněží i teď. Je to už padesát let, co mě tu nechala. Mezi tím byl zničen kouzelný prsten. Legolas s Tauriel jsou spolu a vládnou teď již opět Zelenému hvozdu. Mají malou dcerku. Vypadá skoro jako Merilith. Pojmenovali jí Miris. Arwen se provdala za Aragorna. Žijí ve městě lidí.

Spousta elfů odplula do země neumírajících. Ti, co zůstali, se stáhli do Zeleného hvozdu. Skryli jsme se před zraky lidí. Pomalu na nás elfy zapomínali. Jednou zapomenou úplně...

Bílé vločky se snášeli na její hrob. Posledních několik let jsem byl jako tělo bez duše. Myslel jsem na ní. A teď jsem to uviděl. Přes slzy jsem jí nepoznal. Teď jsem si však byl jistý. Stála na proti mně a natahovala ke mně ruku. „Slíbila jsem, že budu čekat. Můj jediný králi..." Zašeptala dívka, kterou jsem tak dobře znal. Natáhl jsem se k ní a lehce jí chytil. Za sebou jsem nechal své tělo a minulost.

Slyšel jsem, jak stráže křičí, že král omdlel. Slyšel jsem, jak Legolas říká, ať mě nechají jít. Když jsem se otočil, tak tam stál s Miris v náruči a Tauriel vedle sebe. Usmívali se na nás. Všichni si klekly do sněhu. Naposledy jsem se usmál na svého syna a rodinu. Teď už tu pro mě byla jen ona. Moje Merilith...

Ten den elfové pohřbili starého krále Thranduila. Merilith si pro něj došla. Všichni věděli, že se pro ní, padesát let trápil. Říká se, že několik posledních let nebyl sám sebou. Byl smutný. Když ho však strážní našli tak se smál. Museli zemřít, aby mohli být spolu. Valar je oba přivítali ve svých síních.

Přikázali mi abych jí věřil a já věřil... a nikdy jsem nelitoval.

Přikázali mi věřit...

A já věřil...

Věřil jsem jí...

A stále jí věřím...