Přikázali mi věřit

5. Dračí oheň není jediný kdo bere

„Kolik času mi zbývá?" Zašeptala jsem a podívala jsem se jí do očí. „Příští rok touhle dobou už bude... Už nebudete." Oči se mi zalily slzami. „Děkuji, že jste mi to řekla. Odejděte prosím, ráda bych byla sama." Léčitelka se lehce poklonila a odešla. Jen co se zavřeli dveře, propukla jsem v pláč.

Z očí se mi draly slzy. Nemám budoucnost. Nemám naději na život. Nemám nic, kromě ultimáta. Jeden rok... Necelí jeden rok.. Z očí se mi draly další a další slzy. Seděla jsem na zemi, nikoho jsem nepřijímala.

Jestli mám umřít, tak rychle. Nechci čekat. Nechci počítat dny. Pomalu jsem se zvedla a došla ke dveřím. Dala jsem před ně stůl a zavřela na závoru. Trvalo to déle, přes slzy jsem nic neviděla.

Konečně jsem byla v bezpečí. Sundala jsem si stříbrnou korunku, kterou mi dal Thranduil. Do rukou jsem si vzala dýku.

Uslyšela jsem, jak někdo klepe na dveře. „Slečno Merilith otevřete!" Dochází mi čas. „Merilith! Otevři!" Dveře se začali prohýbat. Natáhla jsem před sebe ruce. „Merilith!" Ozvalo se křupnutí. Dveře se otevřeli. Stál v nich Thranduil. „Merilith!" Vykřikl a doběhl ke mě dřív než jsem to stihla skončit.

Thranduil mi z ruky vytrhl dýku a prudce jí odhodil. Stejně jako bobule jedovaté rostliny, které jsem měla schované pod postelí v případě prohrání války. Rychle mě začal prohlížet. Stráže stáli ve dveřích a vše nevěřícně sledovaly. „Proč jsi to udělala?!" Zadívala jsem se do jeho očí. V té nebeské modři byl strach a láska. „Já umírám.." Šeptla jsem a z očí mi steklo několik dalších slz. „Mám necelý rok." Thranduil se mi díval do očích. „Najdeme lék!" Jen jsem zavrtěla hlavou. „Žádný lék není."

„Okamžitě zavolejte Elronda!" Thranduil se obrátil na stráže. „Pane je noc." Strážný vypadal vyděšeně. „Je mi jedno, že je noc! Okamžitě pro něj pošlete! I kdyby, jste měli strhat koně! Do rána tu bude! Nechci slyšet žádné ale! Běžte!" Stráže se uklonili a rozeběhli se poslat zprávu Elrondovy.

Thranduil

Lehce jsem Merilith objal. Omotala mi ruce kolem krku a nohy kolem boků. Zvedl jsem jí a donesl na postel, tam jsem jí položil a nechal jsem jí. Zavřel jsem dveře a všechno uklidil. Když jsem se vrátil, k ní v očích měla strach. Lehce jsem se jí dotkl. „Je ti zima?" Jen kývla. Sundal jsem si korunu a boty. Stejně jako plášť a horní část tuniky. Lehl jsem si k ní a oba nás přikryl.

Lehce jsem jí utřel slzy a srovnal vlasy za uši. Naklonil jsem se k ní a políbil jí. „Až do mé smrti tě budu milovat, nikdy ti neublížím a vždycky se budu snažit zachránit tě." Natáhla se ke mě a políbila mě na tvář.

Přitáhl jsem si jí k sobě, ona mi položila hlavu na hruď a objala mě, jako by se bála. Přivinul jsem si jí k sobě. „Miluji tě, ať se stane cokoliv..." Víc neřekla, protože jsem jí znovu políbil.

Usnula dřív než já. I když její oči byli zavřené, stále jsem je sledoval. „Miluji tě má Němá dívko..." Zašeptal jsem, poté jsem také zavřel oči.

Ráno jsem se probudil tím, že dveře rozrazil Elrond. Musel to pro něj být šok, vidět mě jak ležím s jeho dcerou v jedné posteli.

„Merilith!" Vykřikl. Rychle zavřel dveře a došel až k nám. Merilith se mezi tím stihla probudit. Zadívala se na mě tím nádherným, zamilovaným pohledem. „Králi." Elrond se poklonil. Poté došel až k nám. Odhrnul deku. Merilih to vyděsilo. „Elronde nikdy bych jí neublížil!" Elrond pomalu zvedl hlavu. „Já vím. Jen, mohli jste mi to říct. Nevadí mi to. " Oddechl jsem si.

„Mám odejít?" Merilith mě chytla silně za ruku. „Ne, zůstaň prosím." Elrond kývl, že můžu zůstat. Lehce chytl lem jejich šatů. Vyhrnul jí je. Poté začal se sundáváním obvazů. Aryen se otočila na mě. Dívala se mi do očí.

Elrond sundal poslední vrstvu obvazů. Ta rána byla černá. Opatrně jí začal čistit. Merilith sebou začala cukat. Elrond jí dal na ránu něco podobného masti.

Elrond jí ránu zavázal. Poté jí poslal převléci se. Když se vrátila, vlasy měla sčesané do culíku na stranu. Na sobě měla lehké stříbrné šaty.

Elrond kývl, poté odešel. Já jsem vstal a také jsem se převlékl, poté jsem vzal Merilith do náruče. Nebránila se. Položila mi hlavu na hrudník, usmívala se.

Pomalu jsem s ní došel, až do sálu kde se podávala snídaně. Legolas, Tauriel, Elrond a Arwen tam už byli. Smáli se, když jsem však vešel do místnosti s Merilith v náručí tak jejich smích utichl. Pomalu jsem došel až k mému místu. Tam jsem Merilith položil na zem.

Čekalo nás vysvětlování. „Nevím jak začít. Vím, že vám všem nejspíš došlo že Merilith miluju. Proto, má z vás někdo něco proti?" Elrond se usmíval. Arwen měla na tváři výraz, jako by to čekala. Tauriel se také smála. Legolas jen kývl hlavou. Pak se však také usmál.

Merilith

Všichni to vzali dobře. Jedno však pořád nevěděli. Moje ultimátum. „Ráda bych také něco řekla." Všichni ke mě zvedly zrak. „Mám necelý rok života..." Arwen zalapala po dechu stejně jako Tauriel. Legolas upustil vidličku, kterou před tím držel. Elrond svěsil hlavu. Thranduil zesmutněl.

„Existuje lék. V osamělé hoře je lék. Bylina, která by tě zachránila." Zašeptal Elrond. Najednou se rozrazili dveře. V nich stáli strážní. „Trpaslíci utekly!"

Legolas a Tauriel se je vydali hledat. Arwen odjela do Roklinky. Elrond s Thranduilem se začali připravovat na válku. A já jsem si užívala svůj poslední rok života.

Zrovna jsem se procházela po zahradách, když na zahradu vyběhl jeden z vojáků. „Slečno Merilith! Běžte prosím do svého pokoje, král tam čeká." Jen jsem kývla a rozešla jsem se za Thranduilem.

„Králi." Poklonila jsem se a vešla do mého pokoje. Thranduil tam stál i s několika elfkami. Ty mě začali měřit a prohlížet si mě. „Vím, že i kdybych ti přikázal tu zůstat tak nezůstaneš, proto tě chci mít chráněnou, jak jen to jde. " Thranduil se usmál. Já také. Služebné kývli, že mají hotovo. „Do večera bude vaše zbroj hotova." Thranduil jim dovolil odejít.

Došla jsem k němu a objala ho. „Myslíš, že lék dostaneme? Co když nám ho Šmak nevydá?" Thranduil se usmál. "Tak si ho vezmeme, v hoře jsou věci, co právem náleží elfům. Zítra vyrážíme."

„Půjdu se podívat na Sykyho. I on musí být připraven." Vyběhla jsem z pokoje, rovnou do stájí. Syky stál ve svém boxe. Byl rád, že mě vidí. „Půjdeš semnou do války?" Syky jen tiše zafrkal. „Beru to jako ano. Došla jsem si pro sedlo, uzdu a věci co budou potřeba. Poté jsem Sykyho vyhřebelcovala. Byl nádherný. Strávila jsem u něj celé odpoledne.

Když jsem přišla do pokoje, už na mě čekala zbroj. Byla nádherná. Dlouhý stříbrný plášť, ochranný "krunýř" na hrudník. Pod tím tunika z Nitliru. Vysoké boty byli nádherné, stejně jako meč a stříbrný luk se šípy. Jak jsem později zjistila s Thranduilem jsme měli velice podobné věci.

Rychle jsem si došla zabalit věci. Poté jsem se omyla a šla do postele. Thranduil mě přišel ještě navštívit.

Ráno bylo poklidné. Všichni a všechno bylo připravené. Na sobě jsem měla svou zbroj, u pasu jsem měla meč a na zádech toulec se šípy a luk. Thranduil mi ještě nasadil malou stříbrnou korunku. „Aby všichni věděli, že jsi má." Seděl na svém losovy a usmíval se. „V noci dorazíme na místo."

Ještě ten den jsme opravdu dorazili k Osamělé hoře. Bard, spojenec z Jezerního města tam už čekal. Stejně jako Elrond a Gandalf.

Večer jsme spali s Thranduilem v jeho stanu. Bál se o mě. Starý Šmak byl mrtvý. Zítra se pokusíme vyjednávat s trpaslíky. Jenže Thorin Pavéza prý trpí dračí nemocí.

Jedna válka, pět armád.

Jeden poklad, tisíce vlastenců.

Jeden boj, tisíce mrtvých...