Z pohledu jiného.

Laughing Jack

,,Když jsem přestoupila do jiné školy, tak jsem si myslela, že si tam nenajdu kamarády, ale opak je pravdou. Už tam mám dokonce nejlepší přítelkyni. Ve vedlejší třídě je strašně hezkej kluk, Simon, nevím, jak se s ním seznámit. Párkrát na mě mrkl, já mu to samozřejmě opětovala. Ale nevim, jak navázat nějakej kontakt. Ráda bych ho někam pozvala, ale kdyby mě odmítnul, byl by to celkem trapas... Vážně nevím, co dělat."

Zavřela jsem deník a uslyšela vrznutí pantů u dveří. Lekla jsem se a rychle jsem se otočila. Stála v nich má usmívající se matka.

,,Alex, přišel za tebou nějakej kluk, prý se tě chce na něco zeptat."

Srdce se mi rozbušilo, ani jsem neodpovídala a vyběhla z pokoje. Matka na mě jen překvapeně koukala, ale já už běžela po schodech dolů. Konečně jsem uviděla toho, kdo stál ve dveřích. Byl to Robb, můj spolužák. Myslela jsem si hodně, že by to by mohl být Simon, tak jsem zpomalila krok a šla k němu.

,,Ahoj, co je?" Zeptala jsem se.

,,Prej ti mám vyřídit od Simona...Ne počkej, tohle ti posílá." Řekl a podal mi obálku. ,,Přečti si to už sama, já musím jít."

,,Proč nepřišel sám?" Překvapeně jsem se zeptala.

,,Co já vim, já už musim, čus." Řekl a odešel.

Bylo mi to divné. Zavřela jsem za ním dveře a šla zpět do svého pokoje. Po cestě jsem potkala matku. Rychle jsem schovala obálku za záda.Překvapeně se na mě podívala, nadzvedla jedno oboří a řekla:

,,Kdo to byl?"

,,Spolužák..."

,,A co chtěl?" Zeptala se.

,,Zapomněl úkol, co jsme dostali."

,,Aha..."

Pak jsem jí nějak šikovně obešla, aby neviděla ten dopis a vešla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si ke stolu a otevřela obálku. Byl v ní krasopisně psaný dopis.

,,Ahoj Alex, prosím přijď zítra v 5 hodin do parku, potřebuji ti něco říct.

-Simon"

Byla jsem ráda, že mi Simon napsal, tak jsem se šla navečeřet, umýt a lehla si do postele, aby mi to rychleji uteklo. Když jsem se vzbudila, otevřela jsem oči a první, co jsem viděla byla silueta muže, co stál za oknem. Vylekala jsem se, viděla jsem ještě rozmazaně, ale věděla jsem, že je to muž s hodně dlouhým nosem. Neměl žádné barvy, tedy žádné pořádné barvy. Byl bílo-černo-šedý.

Vylekala jsem se a zakryla si hlavu přikrývkou. Byla jsem vyděšená, protože jsem byla doma sama, sice byla sobota, ale rodiče byli v práci skoro pořád. Po chvíli jsem ze sebe shodila přikrývku a v okně už nikdo nezdál. Možná se mi to jen zdálo, říkala jsem si. Pak jsem šla k tomu oknu a uviděla pár barevných bonbónů na parapetu zvenčí.

To mi přišlo divné, neřešila jsem to a bonbony tam nechala. Převlékla jsem se a šla se najíst do kuchyně. Když jsem otevřela dveře do kuchyně, tak jsem hned zaznamenala hromádku bonbonů na lince. Řekla jsem si, že to na tom parapetu nechali rodiče, sice jsem nevěděla proč, ale dávalo to větší smysl.

Jeden jsem si vzala a měl zvláštní chuť, takovou jsem ještě nikdy necítila. Byla dobrá, ale zvláštní. Jako když ochutnáte ovoce, které jste nikdy předtím nejedli, ale tohle nechutnalo jako ovoce. Nemohla jsem to popsat.

Z lednice jsem si vytáhla jablko, snědla jsem ho, pak jsem se šla učesat a vyčistit si zuby, prostě denní rutina. Pak jsem si vzala tašku, klíče a chystala se vyrazit.