Z pohledu jiného.

Toby Rogers-02

Měla jsem sice třesoucí se hlas, ale v nitru jsem byla absolutně klidná. Konečně mě někdo zbavil, toho teroru-mého otce. Zamilovala jsem se, zamilovala jsem se do vraha. Nemohla jsem to nechat být.

Policie na telefonu se začala vyptávat na mojí adresu. Přemýšlela jsem, zda-li to mám zavěsit, nebo říct, že to je omyl. Ne... Bylo už moc pozdě. Řekla jsem jim tedy mou adresu, sedla si a čekala na příjezd.

Konečně dorazili, já seděla na židli v kuchyni a předstírala pláč. Jedna skupina běžela k mrtvému tělu, druhá šla ke mně a vyptávali se mě. Já odpovídala na všechny otázky pravdivě, tedy až na nějaké, které se týkaly mého vztahu s otcem. Kdybych řekla, že mě bil, hned by byla všechna obvinění na mě. Pak si mě odvedli na stanici a tam se mě vyptávali znovu, bylo to psychicky náročné, hlavně jsem se bála, aby Tobyho nenašli. 

Neměla jsem nikoho z rodiny, u koho jsem mohla být. Takže jediná možnost byla dětský domov. O několik dní později se mě ujal Rickův otec, to mě potěšilo. Samozřejmě to bylo spousta papírování a času. Nakonec vše proběhlo tak, jak má a Rickův otec byl můj nevlastní. Uběhlo několik měsíců a já na Tobyho nemohla přestat myslet, zachránil mě od toho utrpení, ale pokud bych po něm pátrala, nemusela bych přežít.

Udělal by to? Byl by to schopný udělat? Proč by mě zachraňoval, kdyby by mě byl schopen zabít?...Co je zač? Tyto otázky jsem si pokládala každý večer před tím, než jsem usnula, nedokázala jsem na ně odpovědět. Neřekla jsem o něm ani Johnovi, plánovala jsem to, ale nestalo se. Jednoho večera, když všichni spali, sbalila jsem si potřebné věci a vyskočila z okna.

Sbohem sladký "domove", možná se ještě shledáme. Musím ho najít, zachránil mě. Možná při tom zemřu, ale to mi je jedno. Stejně teď nemám pro co žít. Toby... Heh... Je to zvláštní zamilovat se do kluka, kterého vidíte poprvé v životě, ale je to tak. 

Tohle jsem si řekla před tím, než jsem se otočila a šla směrem k lesu. Byla tma, půlnoc. Celkem jsem se bála a byla unavená, ale energii mi dodávaly myšlenky na Tobyho, že ho ještě uvidím. Po deseti minutách procházení se v lese jsem uslyšela, že se něco pohnulo v křoví. Zastavila jsem a zbystřila.

Mohlo to být cokoli. Mohlo to být zvíře, mohl to být úchyl, mohlo něco spadnout ze stromu, ale já doufala jen v jedno. V jednoho...Byla jsem naivní šestnáctiletá holka.

Najednou mě něco popadlo zezadu, přiškrtilo mě to nějakým předmětem, já se samozřejmě nejdříve lekla. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a osoba stála za mnou.

,,Říkal jsem ti, ať se mě nepokoušíš hledat!" Křičel a pořád mi něco držel pod krkem, poznala jsem, že to byla rukojeť sekery.

,,Proč?" Zeptala jsem se trapnou otázkou.

,,Neměla jsi to dělat, Rose!" Pořád křičel. konečně mě pustil.

Najednou jsem něco zaznamenala za stromem, stál tam vysoký muž. Neměl obličej, jen tam tak stál a koukal.

,,Proboha co to je?!" Zeptala jsem se ho. On neodpovídal.

,,Toby?" 

Toby stál a koukal na něj, jako by byl duchem zaneprázdněn.

,,Uteč! Dělej! Musíš utéct!" Zakřičel na mě.

Já ho v tom zmatku poslechla, utíkala jsem celou dobu na maximum. Byla jsem vyděšená k smrti. Najednou jsem zakopla o kořen a spadla jsem. Byla jsem celá odřená, protože na tom místě byly samé kameny. Doplazila jsem se ke stromu a opřela se o něj, schoulila jsem se do klubíčka a začala jsem plakat. Ne proto, že by mě to bolelo, ale proto, že už ho asi nikdy neuvidím, ne po té záležitosti, co se teď stala.

Seděla jsem tam asi 10 minut a uslyšela jsem, jak něco šustí ve křoví. Teď mi bylo všechno jedno, byla jsem vyčerpaná, unavená a smutná.

Najednou se přede mnou objevil Toby. Sekyru držel v pravé ruce a koukal se na mě.

,,Řekl jsem mu, že tě zabiju." Řekl klidným hlasem.

Já se na něj jen podívala, ani mě to nepřekvapovalo.

,,Udělej to, miluji tě a nemohu tě mít, tak ať to mám za sebou." Řekla jsem a zase se koukala do země.

Toby se zarazil a mlčel. Jediné, co dělal bylo, že sebou škubal. Takhle to probíhalo asi minutu. Nejdelší jedna minuta v mém životě.

,,Ty miluješ člověka, který tě má zabít?" Zeptal se.

,,Ne, miluji tebe."

,,To je jasný synonymum..." Řekl.

Sundal si brýle a promnul si oči.

,,Kdo byl ten muž?" Zeptala jsem se.

,,Je to těžký na vysvětlení, a-ale vezmi si, jako, že je to můj šéf, nebo něco takového...Chápeš?"

,,On chtěl, abych zemřela...Proto mě musíš zabít." Řekla jsem.

,,Ano, chápeš dobře..."

Opět následovalo dlouhé trapné ticho.

,,Takže víš, co musím udělat." Zeptal se.

,,Ano." Odpověděla jsem.

Zavřela jsem oči a čekala na to, co se bude dít. Srdce mi začalo bušit rychleji, protože tohle byly poslední okamžiky mého života. Nevěděla jsem, co mám od smrti očekávat. Bála jsem se. Oči jsem měla pořád zavřené. Najednou jsem ucítila dlaň na mé tváři. Otevřela jsem oči a hned v ten moment mě Toby políbil.

,,Rose...Od našeho minulého setkání uplynulo půl roku. Neboli dříve, než se tak mělo stát. A naše druhé setkání by nemělo skončit smrtí ať prvního, či druhého."

Já byla v šoku, vážně se to stalo, vážně mě políbil. Nebyl to sen.

,,Rose, běž. Nevím, jestli to je naše poslední setkání, ale nehledej mě. Příště už nebudu mít na vybranou... Buď trpělivá." Řekl.

Já vstala, usmála se na něj a běžela domů. Celou dobu jsem přemýšlela, co budu dělat. Naštěstí byly jen 2 hodiny ráno a nikdo si nevšiml, že jsem byla pryč. Vlezla jsem otevřeným oknem dovnitř a převlékla se. Pak jsem vyčerpáním spadla na postel a ihned jsem usnula. 

Když jsem vstala, přemýšlela jsem, jestli to byl jen sen, ale když jsem se podívala na mé ruce a nohy, tak byly odřené. Jistě to nebyl sen. Den probíhal, jako každý jiný. Když jsem byla sama v pokoji a učila se, tak za mnou přišel Rick.

,,Vím, že jsi byla o půlnoci venku..." Řekl.

,,No a?"

,,Kde jsi byla?"

,,Nemohla jsem usnout, prostě jsem se šla projít."

,,Nelži mi, vim, že se večer bojíš chodit sama ven..."

,,Tak to o mně nevíš hodně věcí..."

,,S kym si byla venku?"

,,S nikym a už vypadni!" Zařvala jsem na něj.

On se na mě jen zle podíval a odešel.

Uběhlo 9 měsíců a já ne něj stále myslela, neuběhl den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Trpěla jsem, protože jsem ho milovala. Bylo to zvláštní, tyto události byly zvláštní.

Doufám, že se ještě někdy uvidíme...