Z pohledu jiného.

Toby Rogers-03

Mé psychické utrpení pokračovalo, neviděla jsem ho 9 měsíců. Chtěla jsem ho neskutečně hodně vidět, bylo to nesnesitelné, ještě nikdy jsem necítila tak silnou lásku. Rick věděl, že se mnou něco není v pořádku, ale na nic se mě neptal, protože věděl, jaká jsem, nemělo to se mnou cenu.

Jednou o půlnoci jsem šla do koupelny, rozsvítila jsem světlo, zavřela jsem dveře, zamkla jsem se. Podívala jsem se do zrcadla, mé zelené oči byly zaplněny slzami. 

,,Rose... Tohle musí skončit. Dál to nevydržíš..." Říkala jsem si sama pro sebe, avšak nahlas.

Koukla jsem se z malého okýnka, ulici osvětloval měsíc, přes kterou přeběhla černá kočka.

,,Černá kočka přes cestu... Značí další neštěstí..." Dořekla jsem to a horká slza mi stekla po tváři.

Natáhla jsem ruku směrem k poličce a sebrala jsem předmět. Byla to žiletka. Různě jsem s ní otáčela a dívala se na její hrany, odlesky světla odrážející se na kusu ostrého kovu mi bily do bolavých očí od potoků slz, které mi stékaly po tvářích. 

Natáhla jsem ruku nad umyvadlo a dívala se na žíly, které mi začaly vystupovat. Vytekla mi další pálivá slza. Přiložila jsem žiletku k žilám a zhluboka se nadechla, pak jsem několikrát prudce sekla příčně i podélně. Krev se řítila v proudech do umyvadla, to samé jsem udělala i na mé druhé ruce. Viděla jsem, jak po potocích krve mé utrpení mizí v podobě červených řek. Snad poprvé za těch 9 měsíců jsem se usmála. Udělalo se mi špatně a spadla jsem na podlahu. Ležela jsem ve velké kaluži krve, ale usmívala jsem se. 

Najednou jsem uslyšela, jak se otevřely dveře neměla jsem dost sil na to, se otočit. Srdce mi začalo bušit rychleji a zdálo se, jakoby se i ta krev hrnula rychleji ven.

,,Ne! Ty blbko!" Zařval.

Ten hlas jsem poznala, oči se mi zahrnuly slzami ještě víc a začala jsem vzlykat, Toby je tady a já umírám, co jsem to udělala.

Sehnul se ke mně a popadl ručník, vlastně dva. Tlačil mi na krvácející rány, aby to přestalo, ale já ztrácela vědomí.

,,Neumírej!" Vykřikl a pořád tlačil.

,,Tohle nemá cenu!" Zařval a žárovka v místnosti praskla.

Přehodil mě přes jeho rameno a začal utíkat z domu. Slyšela jsem, že tiše pláče, chtěla jsem něco říct, ale byla jsem příliš slabá. Utíkal do lesa. Uviděla jsem, jak se světla v mém době rozsvítila, přemýšlela jsem, kdo vstoupil nebo vstoupí do koupelny první a co se bude dít. Přemýšlení, to byla jediná věc, kterou jsem v tuhle chvíle mohla dělat. Avšak bylo to těžké, protože se mi chtělo spát, ale věděla jsem, co by se stalo, kdybych usnula. Neprobudila by jsem se, možná by to bylo lepší, ale Tobyho jsem milovala a teď, když vzlykal, jsem věděla, že on ke mně něco cítí taky, nechtěla jsem mu ublížit.

Tiše naříkal, dokonce se mu podlamovaly nohy, ale už jsme konečně byli uprostřed lesa, ale moment. Co tu chce dělat, proč mě sem přinesl. Proč ne do nemocnice? Proč sem? 

Opatrně mě položil do listí, otočil se, nadzvedl si brýle a pravděpodobně si otřel slzy. Nechtěl, abych viděla, jak pláče, ale nebylo to nutné, stejně jsem to už věděla.

,,Já..." Řekl.

,,Já vlastně nevím, jak by to mělo dopadnout, protože... On ještě nikdy nikomu nepomohl, ale je to má poslední naděje..." 

Já se zamyslela, protože jsem nevěděla, koho myslí. Pak jsem si to uvědomila. Devět měsíců zpět... Ten tvor... Bez obličeje. Byla jsem si jistá, že myslí jeho. Koho jiného přeci.