Ztracená

3. Vzpomínky

Šli jsme s Gamorou k nim. Obě jsme byly připravené zakročit hned jak by se něco zvrtlo.

Jakmile si nás ti čtyři všimli zatvářili se překvapeně, nejspíš proto, že jsme se vynořily z ničeho. Pak si všimli, že Gamora je celá zelená, to se zatvářili ještě víc překvapeně.

A když si konečně všimli mě vypadali na infarkt. To chtělo fotku, ne dobře teď nebudu myslet na blbosti.

Asi po hodině, dobře tak dvou minutách, co jsme na sebe zírali se ta bruneta pohnula. Došla k nám na vzdálenost tří kroků.

,,Lauro?" promluvila roztřeseným hlasem.

,,My se známe?" odpověděla jsem otázkou, na kterou jsem,ale nejspíš znala odpoveď.

,,Ty si mě nepamatuješ? Jsem Wanda. Jsi moje kamarádka. Vyrůstala si se mnou... a Pietrem."

Šrotovalo mi to v hlavě. Wanda, Pietro...sourozenci M...Ma... Maximoffovi. Najednou mi hlavou proběhlo hrozně moc obrazů.

Dělali na mně pokusy, stejně jako na Wandě a Pietrovi. Každý den a my byli jediní, kteří tyhle pokusy přežili.

Zakřičela jsem bolestí a sesula jsem se na zem. Byli jsme v pevnosti, v Sokovii.

Najednou někdo začal křičet, že na nás útočí Avengers. ,,Nemůžeme je pustit do akce, ještě ne." uslyšela Struckera říkat jednomu vědci.

Hlava mě bolela ještě víc. ,,Jdeme tam. Můžeme je zastavit." promluvil Pietro

,,Vy běžte, já tu zůstanu a pohlídám žezlo." rozkázala nám Wanda. Pietro přikývl, vzal mě do náruče a vyběhl se mnou svou superrychlostí z hradu.

Asi jsem omdlela, nevím,ale ty vzpomínky proudily dál. Vběhl do lesa, kde mě postavil na zem. ,,Snaž se je zadržet. Hlavně aby se nedostali do hradu." přikázal mi. Pak mě vzal za tvář ,,Buď opatrná." a políbil mě. Chodíme spolu asi půl rok. A stejně si na to pořád nemůžu zvyknout. Je to tak zvláštní. Odtáhl se ode mě a rozběhl se lesem pryč. Já se zneviditelnila, udělala kolem sebe silové pole,kdyby náhodou (PA: Já vím, strašně originální, že má schopnosti jako invisible woman. Ale určitě jí dám ještě nějaký schopnostI.) a odešla směrem, kde byla slyšet bitva.

Cítila jsem jak se mnou někdo třese,ale já ho nevnímala. Běžela jsem k místu kde byl největší hluk. Byl tam Hulk. A zrovna ničil nějaký bunkr. Udělala jsem kolem něj silové pole, aby se nemohl hýbat. A snažila jsem se mu do hlavy vsadit myšlenku, že přichází o vzduch. (PA:Tak jo bude mít schopnostu jako Invisible woman a ovládání mysli. Konečně jsem se po dni rozhodla. A ano opravdu hodně originální.)

Hulk se snažil prolomit mé silové pole a začínalo se mu to dařit. Moje neviditelnost už určitě opadla, protože se na mě Zelenáč zaměřil. Začala mi téct krev z nosu, už to dlouho nevydržím. Vojáci se začali formovat okolo Hulka. Věděla jsem,že když stěnu spustím bude to jejich smrt. Snažila jsem se prorazit obrovou myslí, ale to úsilí, které jsem musela vynaložit na udržení silového pole mi to nedovolilo. Nesmím povolit, nesmím... a ztratila jsem vědomí.

Probudila jsem se v chladné místnosti. Byla to výslechová místnost. Super. Po pěti minutách co jsem zírala do zdi se otevřely dveře a do místnosti vešla zrzka. Myslí, že to byla Black Widow - Natasha Romanovová. ,,Tak ses konečně po pěti dnech probrala už jsme začínali mít strach." promluvila. A já se jí chtěla vysmát, ale zastavila mě bolest hlavy.

,,Vy, že jste o mě měli strach? O tom pochybuju. Patřím mezi vaše úhlavní nepřátele." řekla jsem , když bolest odcházela.

,,Jsi pro nás důležitá. Potřebujeme tě."