Nezapomenutelný

"Nesnáším tě!"

„Scotte, co to sakra ..."

„Tak nestůj tam a pomoz mi!"

Stiles nejistě vykročí z domovních dveří a podepře tu hordu svalů, co sem Scott dotáhl, z druhé strany. I v tom zbídačeném stavu rozpoznal tu mužskou tvář. Tu by si nikdy nespletl. Byl to Derek. Ano, ten Derek, s kterým měli zakázáno se stýkat. Ten Derek, kterého Stilesův otec vzal do vazby. Ten Derek, který proměnil jeho nejlepšího kamaráda v krvelačnou zrůdu. No dobře, Scott netouží po krvi a párání lidských hrdel, kupodivu se umí ovládat. Je to defakto hodný vlkodlak. Ale jako domácího mazlíčka bych ho teda nechtěl, zamyslí se Stiles.

„Stilesi, zatraceně! Pomoz mi trochu!"

„A co asi dělám? Nemůžu za to, že je tak velkej," vzteká se Stilinski.

„Hodíme ho k tobě do pokoje," zafuní Scott a dál táhne bezvládné tělo Dereka a klopítajícího Stilese za sebou.

„Co? A to jako PROČ?"

„Tak ho chceš šoupnout tvýmu tátovi do postele?"

„Ha, ha. Fakt vtipný, Scotte," zasupí Stilese a snaží se nezakopnout o vlastní nohu.

„Takže kam?" zazubí se Scott.

„Ke mně," odevzdaně odpoví Stiles.

Jenže ono dotáhnout toho vysokýho a namakanýho borce do patra po těch strmých schodech není hračka. Nějakým zázrakem se vměstnali na úzké schodiště a pomalu se soukali nahoru.

„Kdes ho proboha našel?" funěl Stiles.

„Před domem. Bylo štěstí, že máma ho neviděla."

Stiles zakopnul o schod a natloukl si koleno.

„Zatraceně," zasyčel drobný mladík a volnou rukou si promnul naražené koleno.

„Tak nezdržuj a pohni si, už jenom pár schodů," zasyšel Scott na kamaráda.

„Vždyť se snažím!" procedil mezi zuby ten druhý.

Dotáhli Dereka do patra a pak s ním zamířili do prvních dveří vpravo. Sotva ho dostali do pokoje, shodili ho na postel.

„Ufff..." odfrkl si Stiles, opřel se o kolena a zhluboka oddechoval.

„Můžeš mi říct, proč si ho tahal zrovna SEM?" zasupěl Stiles a stále se snažil popadnout dech.

„A kam jsem ho měl asi vzít? Už jsem ti říkal, že máma je doma. Co bych jí asi tak řekl? ... Ahoj mami, tady to zmordovaný cosi je Derek. Jo, ten, co ho šerif zatknul, ale neboj se, ty ostrý zuby mu za chvilku zmizí, on je totiž vlkodlak. A mimochodem, já taky."

Stiles mezitím povytáhl obočí, což u něj naznačovalo, že nad touto možností začal uvažovat jako o možné alternativě. Když to Scott zpozoroval, vzal polštář z postele a mrštil jím po Stilesovi.

„Na to zapomeň!" sykl Scott.

„A vůbec, pojď mi pomoct. Musíme ho převrátit."

„Proč zase já?" lamentoval Stiles.

„A vidíš tady snad někoho dalšího, Stilesi?"

Stiles si jen otráveně odfrkl a začal Dereka otáčet na záda. Všiml si, že na jeho hrudi je několik hlubokých ran, které se ještě nezačaly hojit. S tázavým výrazem se podíval na Scotta.

„Proč se ještě nezačal hojit?"

„V těch ranách totiž něco je, ale nezjistil jsem co," odpoví Scott.

„Vypadá to jako šrámy od drápů. Od drápů nějakýho dalšího vlkodlaka?" zamyslí se Stiles.

„Je to dost možný. Každopádně před dveřma domu byl sám."

Najednou Scottovi zavibruje mobil.

„Víš, Stilesi, ehm... no, já... já jsem byl na cestě k Allison, když jsem ho našel," nadnese Scott.

„No, počkej! To... snad... ne... to nemyslíš vážně?!" zalapá po dechu Stiles.

„Stilesi, notak. Je to Allison, prosím," zaprosí ten malý vlkodlak.

„Nesnáším tě! Fakt tě nesnáším!" procedil Stiles mezi zuby.

„A já tě zase miluju," zazubí se Scott při odchodu.

„Ještě že má táta noční," řekne do prázdna Stiles a přitom sleduje, jak Derek ztěžka oddechuje. Rozhodne se zajít pro houbu a vodu, aby mu vyčistil rány.