Nezapomenutelný

"Zase na mě vrčíš..."

Když se vrátí, položí misku s vodou na noční stolek vedle postele a vezme si do ruky nůžky, aby Dereka zbavil roztrhaného trička. Jakmile tričko rozstříhá vezme houbu a začne z ran pomalu vymívat krev.

Ten velikán je pořád mimo, ještě se neprobral. Vlastně vypadá o dost mladší, než normálně. Jen si tam tak leží, totálně zřízený a Stiles se o něj stará jako o malého chlapce. On tak vlastně i vypadá. Pomyslí si Stiles.

„Pche, teď si tady ležíš, ale být při vědomí, už bys na mě zase prskal," zasyčí Stiles polohlasně pro sebe.

Pokaždé, když si ti dva skřížili cestu, tak to mělo fatální následky. Buď se Stiles se Scottem „náhodou" nachomýtli při zatýkání Dereka a vlastně tak trochu za to zatčení i mohli, nebo naopak Derek často na Scotta tlačil a jelikož Scott je nejlepší přítel Stilese, tak ten nešel pro silnější slovo daleko. Ovšem naštvat Dereka se nevyplácelo nikdy. To věděl i Stiles a byl si toho vědom hlavně v těch chvílích, kdy neudržel svůj drzý jazyk za zuby.

Při vymývání ran pravděpodobně zavadil o citlivější místo v otevřené rance a Derek sykl. Začal se pomalu probouzet z bezvědomí.

„Kde to... ? Co to...? Au! Stilesi?!" vytřeští oči, když uvidí mladšího chlapce, jak se nad ním sklání.

Derek mezi jednotlivými slovy vydával i jakési neidentifikovatelné zvuky. Nejvíce se to podobalo vrčení.

„No, prosím! Já ti tady zachraňuju zadek a ty na mě vrčíš!" postěžuje si Stiles a neustále svírá mokrou houbu v ruce. Držel ji mezi sebou a Derek, patrně jako jakousi pomyslnou zbraň. Jenže, kdyby se Derek rozhodl, že Stilese rozsápe, tak by mu nějaká houba opravdu nezabránila.

„Co tady sakra děláš?" ze sebe s námahou vypraví větší z nich.

„Já? JÁ? Se rozhlídni kolem sebe, ty hromotluku! Jsi v mém pokoji!" vříská Stiles. Jediné štěstí bylo, že jeho táta měl noční, protože ten povyk, co dělal, by vzbudil i mrtvého, který by byl hluchý a ještě měl špunty v uších.

Derek koukal kolem sebe, zjistil, že neleží ve své posteli. Ta jeho rozhodně není tak pohodlná. Když sjel pohledem na svůj hrudník, zjistil, že je bez trička. Podíval se na Stilese a hodil po něm velmi nebezpečný pohled.

„Zatraceně, kde mám tričko?" zavrčel.

„Bylo totálně na cucky, tak jsem ho rozstříhal, abych ti mohl vyčistit rány. A jinak se říká, DĚKUJU!" odpověděl Stiles a začínal být vytočený na maximum.

Věděl, že by si tohle k Derekovi neměl dovolovat, hlavně tehdy, pokud chce mít hlavu na krku ještě pár dalších let, v nejlepším desítek let, ale nemohl si pomoct. Vždycky na něj Derek jenom vrčel, nepamatoval si, že by kdy k němu pronesl vlídné slovo. Nikdy nepochválil jeho plán, nikdy nepochválil strategii, kterou Stiles vždycky vymyslel. Respektive Stiles byl ten, jehož plány ve většině případů neztroskotaly. Ale ne, žádného „děkuju" se mu nikdy nedostalo.

Z myšlenek o nedostatku vděku okolí ho opět vytrhl Derek, který se na posteli posadil.

„Jak rozstříhal?"

Jeho hlas začínal nabývat na výšce i hlasitosti.

„To bylo moje oblíbený tričko, ty jelimane!"

Jeho hlas už byl v tónině, kterou možná slyšeli jen psi.

„Jsi hluchej? Říkal jsem ti, že bylo stejně roztrhaný na cáry. Nic z něj nezbylo. ... Pche, a to se říká, že psi mají citlivější uši než lidi."

To ale Stiles neměl říkat. Přirovnat ho ke psovi, to si měl raději dvakrát rozmyslet. Derek se zvedl z postele a napřímil se. Najednou si Stiles připadal strašně malý. Vůbec se mu to nelíbilo. Celá ta situace se mu nelíbila a ani to, kam tohle všechno směřovalo. Vypadalo to totiž, že Stiles asi skončí s Derekovou pěstí v obličeji. A tam jeho ruku rozhodně nechce.

Někde jinde bych ji ale možná uvítal... Stilesi! Proboha, na co to myslíš! On ti jde nejspíš rozpárat hrdlo a ty myslíš na jeho ruku v tvým rozkroku. Ty jsi neskutečný blb! Vynadal si v duchu.

Derek se k menšímu mladíkovi blížil zlověstným způsobem. Bylo na něm vidět, že ho bolí celé tělo, ale ta zlost na Stilese mu vypumpovala adrenalin v těle, že s ním pak dokázal hýbat.

Stiles ustupoval krok po kroku, ale najednou ho zradila zeď. Už neměl kam dál couvat. A Derek se k němu přibližoval víc a víc. Stilese začínala chytat panika, když sledoval ty žhnoucí oči svého protivníka.

Derek se přiblížil na tak titěrnou vzdálenost, že oba slyšeli dech toho druhého. Stiles vyloženě čekal každou vteřinou, kdy mu Derek jednu vrazí. Slyšel Derekovo tiché ale hrozivé vrčení.

„Zase na mě vrčíš..." neodpustil si Stiles a špitl do toho ticha, i když měl strachem trenky zařezané mezi půlkama.

Derek zvedl paže a opřel je o zeď, čímž Stilesovi znemožnil únik do boků. Teď už byl Stiles opravdu kousek od zhroucení. Neměl únikovou cestu.

„Dereku,... notak,..." snažil se Stiles všechno dát nějak do pořádku.

Derek nereagoval a když Stiles dokázal zklidnit své zběsilé srdce, zjistil, že neslyší ani jeho vrčení. Svůj dosavadní sklopený pohled pozvednul a podíval se na Dereka. Chtěl se mu zadívat do očí, jenže on je měl zavřené. A v tom se Derekovi podlomila kolena a kdyby ho Stiles nezachytil, spadl by na zem.

„Dereku! Dereku, tak slyšíš?" snažil se ho Stiles probudit.

„St... Stil... Stilesi?" vykoktal ze sebe Derek.

„Dereku, notak! Pomoz mi trochu! Nebo spadneme!" zaúpěl Stiles.

„Já... já... nemůžu," polohlasně řekl Derek a i se Stilesem spadl na zem.

„Sakra!" zanadával Stiles, který se ocitl pod tou horou svalů, tedy pod Derekem.

„Tohle se může stát fakt jenom mně! Teď už se nezvednu a ty ze mě taky ne," pronese Stiles vlastně jen tak pro sebe.