Bohové Olympu - Hope Carterová

II. Návrh

Seděla jsem na posteli a těžce oddechovala. Čelo jsem měla orosené potem, ruce se mi třásly. Zas se mi zdál ten sen. Rychle jsem potřásla hlavou a položila si ji do dlaní. Tiše jsem vzlykla a podívala se z okna kde se nebe pomalu rudě zbarvovalo. Svítalo.

Po několika marných pokusech zase usnout jsem to vzdala. Zvedla jsem se z postele a tiše se převlékla. Natáhla jsem si černý otrhaný kraťasy s duhou na straně. Byly mí oblíbený, protože tu duhu jsem si tam namalovala ještě předtím, než jsem zjistila kdo je má matka což mi přijde vcelku ironický. Kolem jsem si zapnula opasek který se rychlým trhnutím proměnil v meč. První dárek od Clarka.Oblékla jsem si táborové tričko přes který jsem si hodila dlouhý zelený svetr který mi sahal až ke kolenům. Těžký boty jsem si vzala do ruky a tiše našlapovala na prkna tak, aby co nejmíň vrzala. Bylo umění dostat se ze srubu bez toho, aby se někdo vzbudil.

Když jsem se dostala ven, obula jsem se a neslyšně prošla kolem ostatních srubů směrem k lesu. S chutí jsem nasávala vůni vlhkého dřeva a ranní rosy.

Procházela jsem se sem a tam a přemýšlela o tom snu. Slunce se zlatavě třpytilo mezi stromy a já jsem si ani neuvědomila že jsem tady už několik hodin.

Pomalu jsem se vracela zpátky do tábora. Najednou jsem uviděla jak se kolem mě plazila po zemi fialová mlha. Rychle jsem odepnula pásek a jedním švihem se proměnil v meč. "Kdo je tady?" zeptala jsem se pevným hlasem a rozhlížela jsem se kolem. Jediný co jsem slyšela bylo tlukot mýho srdce. Přede mnou se z mlhy formovala ženská postava.

Mlha se ztratila a přede mnou stála bohyně. Na sobě měla tmavě fialovou tógu na které se třpytila souhvězdí. Kdybych se natáhla, mohla bych se dotknout souhvězdí Andromedy. Dlouhé černé vlasy jí pluly ve vzduchu i když nefoukal vítr. Oči jí rudě zářily nenávistí i když se usmívala. "Nazdárek maličká." řekla sladce bohyně. Po chvíli zírání jsem konečně odpověděla. "Kdo seš a co tady chceš?" meč jsem sklopila ale pořád jsem zůstávala ve střehu. "Ty mě nepoznáváš?" zatvářila se bohyně ukřivděně ale po chvíli se zase usmívala jako by nic. "Tak já ti poradím" mávla rukou ve které se jí objevilo zlaté jablko které mi hodila. Chytla jsem ho a najednou mi svitlo. "Eris!" řekla jsem tvrdě a jablko jí hodila zpátky ale za letu se proměnilo v prach."Ó správně maličká. Jsi bystrá." zasmála se až mě zamrazilo. "Já myslela že pracuješ v Hermově zákaznické službě." tázavě jsem vytáhla obočí a prohlížela si ji. "Já bohyně sváru, dcera mocné bohyně Nyx donucena otročit v nějaké potupné zákaznické službě zvedat telefony ukňouraných bohů, bůžků, polobohů a kdejaké havěti. Jaká ostuda!" rozzuřila se Eris a vlasy jí začaly divoce tančit kolem hlavy. "Ne, to není žádná zábava. Já se chci bavit. A proto jsem tady moje milá Hope. Přišla jsem za tebou." V očích se jí objevily plamínky. "Za mnou? Proč za mnou? Co s tím mám já společnýho?" zeptala jsem se udiveně. "Proč ty? Protože se mi líbíš. A mám pro tebe návrh." dalším mávnutím ruky se objevila fotka která plavala na obláčku fialové mlhy. "Co to má k sakru znamenat?!" myslela jsem že mi srdce vyskočí z hrudi. Byla to moje fotka s Clarkem kterou mám ve srubu u postele.

Bylo to zrovna v ten den co mi Clark poprvé řekl že mě má rád. Měl pro mě nachystaný překvapení. Zavázal mi oči a odvedl mě na moje oblíbený místo na pláži. Když mi odkryl oči nemohla jsem polapit dech. Na zemi byla rozložená deka s mým oblíbeným jídlem a pitím. Uprostřed bylo z růžových lístků vytvořený velký srdce. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Objala jsem ho a on mi tiše du ucha zašeptal miluji tě, Hope. Byl to můj nejšťastnější den. Clark fotku vyfotil zrovna když jsem mu dávala pusu na tvář. Tak moc jsem ho milovala.

Rozzuřeně jsem máchla mečem a fotka se rozplynula. "Ale, ale." zamlaskala bohyně posměšně. " Takhle by se dívka neměla chovat." ztěžka jsem oddechovala. "Co po mě vlastně chceš, Eris?" řekla jsem už trochu klidnějším hlasem. "Jak už jsem řekla, mám pro tebe návrh. Neboj, bude se ti to líbit. Co bys řekla na to kdybys mohla zase vidět svého milovaného?" po těch slovech se mi zamotala hlava. "Co to povídáš?" ruce se mi roztřásly. "Slyšela jsi dobře, maličká. Tvůj milý není mrtvý jak sis myslela. Je v mým paláci." řekla Eris jako by to bylo naprosto v pořádku. "Ale jak? To není možný! Vždyť jsem u něho byla. Vždyť jsem ho-" zlomil se mi hlas. V očích mě pálily slzy. Eris se rozzářil na tváři úsměv. "Když sis myslela že je mrtvý, hrdě seš vrátila do boje abys ho pomstila. Vše jsem bedlivě sledovala. Také jsem si všimla že i když slabě, pořád ten kluk dýchal. Tak jsem ho přenesla do mého paláce kde jsem ho uzdravila." myslela jsem si že se pozvracím. "Proč bys to ale dělala? Zachraňovat obyčejnýho poloboha?" bohyně se hlasitě zasmála. "Protože to tak osud chce." tak moc jsem zuřila. " Jaký osud?! Co to je za nesmysly?" rukojeť jsem svírala tak pevně až mi zbělaly klouby. "Můj návrh zní takhle. Když ukradneš žezlo tý namyšlený Héry a dáš mi ho, já ti za to vrátím tvou lásku." odpověděla s ledovým klidem. "Ty ses zbláznila. To neudělám!" Eris pokrčila rameny." Ty už Clarka nechceš vidět?" tak moc mě bolelo srdce. "Clark zemřel. A i kdyby ne, on by nechtěl abych tohle udělala kvůli němu." řekla jsem pevně a namířila mečem na bohyni. "Takže pokud je to vše cos mi chtěla, zmiz." oči se ji rozhořely. "Takže odmítáš mou nabídku?" tak moc jsem jí chtěla věřit že je Clark naživu. Ale jak bych tý bohyni mohla věřit?" Ano." bohyně mávla rukou a pomalu se rozplývala v mlhu." Tak hloupá maličká. " a s těmi slovy byla pryč.

Upustila jsem meč do trávy, padla na kolena a po tváři mi začaly téct slzy.