Hokejové štěstí

Anděl Strážný

Druhý den jsem se probudila v nemocnici.
Nevěděla jsem, co se stalo, všechno jsem zapomněla. Nemohla jsem moc hýbat hlavou, ale i tak jsem si všimla, že vedle mě někdo spí a drží mě za ruku.

Byl to vysoký, pohledný kluk v černé mikině. Byl to Ondra Pavelec.
Vůbec jsem nevěděla, jak se sem dostal, však jsem ho za tu dobu, co jsem byla ve Winnipegu nepotkala, tak proč tu je? Říkala jsem si pro sebe.

Po pár minutách se probudil i on, asi minutu jsme se na sebe divně dívali. Ani jeden neřekl slovo, nic.
Až jsem najednou uslyšela 'Dobré ráno, Annie' poděkovala jsem a i Ondrovi jsem popřála dobré ráno. Byla jsem zmatená, tak jsem si nemohla odpustit otázky; Proč tu jsem? Kde je táta? A co tu dělá Ondra?

Ondra mi na všechny otázky odpověděl „Byla si se s taťkou podívat na zimáku, bruslila si a potom si upadla, bežel jsem za tebou já, protože táta šel někam do kabiny. Potom už mě jenom trenér poprosil, jestli bych tě nemohl hodit do nemocnice, že ho volají do práce". Řekla jsem, že moc děkuju a vážím si toho. Ondra se na mě jen usmál tím svým úžasným úsměvem, bylo na něm vidět, jak měl rozzářené oči.

Hned jsem si ho zamilovala, byl kouzelný, vždycky se mi jako chlap líbil, ale teď mě dostal i z osobní stránky.
Mezitím, co jsem si ho snila v mém životě, Ondrovi zavolal trenér, že je trénink a že asi zaspal, Ondra odpověděl, že se moc omlouvá, že tam za pár minut bude.

Když jsem slyšela rozlobeného Maurice, hned jsem se Ondrovi začala omlouvat, že jsem mu všechno zkomplikovala.
Ondra s úsměvem řekl, že se nic neděje, pokud mu nedám svoje telefonní číslo. Podal mi propisku a já mu napsala číslo na ruku, potom mi poděkoval, dal mi pusu a pomalu odcházel, mezitím mi ještě stačil říct „Doufám, že se nevidíme naposled." usmála jsem se, už jsem chtěla říct, že se brzy uvidíme, ale Ondra byl pryč.

Hrozně jsem si ho oblíbila, ale nevěděla jsem, jestli ho beru spíše jako kamaráda nebo ctitele.

Po pár minutách přemýšlení jsem usnula, probudila jsem se asi po dvou hodinách, když mi volal táta; „Zlato, omlouvám se, že nejsem u tebe, ale vlítla mi do toho práce, jestli chceš můžu za tebou poslat Zoe." Odpověděla jsem, že to není třeba, že se nic neděje, že mi je líp. Při loučení jsem mu ještě stačila říct, ať to řekne trenérovi, že teď pár dnů nebudu moct trénovat, ale do turnaje se dám do kupy!
Táta už jenom dodal „dobře zlato, všechno vyřídím. Mimochodem pozdravoval tě Ondra Pavelec".
Rozzářil se mi úsměv, řekla jsem, ať ho taťka taky pozdravuje, potom už jsem jenom slyšela, jak taťka křičí na nějaký hráče, ať si na tréninku nedělají debatní kroužek.
Usmála jsem se a zavěsila.

Cítila jsem se jako v pohádce, krásně, pořád jsme na Ondru myslela.

Večer se za mnou Ondra ještě stavil, donesl mi spoustu ovoce, povídal mi jaký měl den a nakonec si ke mně lehnul, přinesl notebook a pustil mi nějaký random film o holce s rakovinou.

A najednou jsem se zamilovala, jako když člověk usíná. Pomalu a pak najednou docela. ❤️

Tak mám tu pro Vás další část z mého příběhu, čekali byste, že by to mohl být Ondra? Nebo vám to bylo hned jasné?
Co myslíte, zůstane Annie s Ondrou jako kamarádi, nebo spolu budou chodit?
No to de nechte překvapit. 😘