Krev na sněhu

Hrobka

Z následující noci na dnešní časné ráno se podařilo utéct Johnymu Hendriksovi z vazební věznice. Podle očitých svědků Hendriksovi pomohla jakási neznáma a tajemná osoba, která po sobě spolu s Hendriksem nadělala příliš velkou spoušť. Na kamerách, které procházeli policisté, bylo zachyceno, jak oba útočníci napadli všechny strážníky, co měli ten večer zrovna službu a všude po nich zbyly ohromné potoky krve a těla měla prokousnutá hrdla. Z útěku z vězení, který zanechal značnou škodu v policejním sboru, měl komisař Gordon dojem, že v tom mají určitě opět prsty upíři. Komisař se jen obával, aby tak nedošlo v dalším proměnám upírů, aby tato banda krvežíznivců již neovládla celé město. Komisař Gordon pevně doufal, že tomuto složitému případu přijde co nejdříve na kloub. Avšak věděl, že všechny trumfy nemá zdaleka ve svých rukách.

Když se komisař Gordon vracel pozdě domů ze stanice a právě vystupoval z auta na příjezdové cestě před jeho domem, když ho někdo silně uchopil za rameno a zkroutil mu s rukou za zády tak, že se nemohl ani hýbat. Nestačil ani útočníka zpozorovat, protože komisaře vlekl násilím do kufru přistaveného auta. 

,,To je ale náhodička, pane komisaři, že se opět potkáváme? Teď se budeš koukat, kdo tady vládne našemu městu a tvoje zpropadená policejní hlava se bude brzo škvařit v krvavé koupeli!'' odplivl si do jeho tváře ten neznámý zločinec, až komisař ucítil jeho smrdutý dech.

Komisař však po hlasu hned poznal, kdo je jeho únoscem. Byl to právě onen zatracený uprchlík z vězení Johny Hendriks. Když Hendriks svázal komisaře a nasoukal ho do kufru, měl komisař jasnou představu, s kým se dnes večer setká. Předpokládal, že nebude mít pražádnou naději na přežití, pokud nějakým zázrakem neinformuje svoje kolegy. Auto se v mžiku rozjelo, a když zatočilo směrem, kde se nacházel kostel, potvrdily se komisařovi domněnky. Hřbitov poslední dobou zpravidla nesnášel.

,,Tak a jsme tady. Vystupovat.'' zašklebil se pobavený Hendriks. 

,,Jen si tě, chlapečku, připravím, aby ses ani nepohnul, protože chci, abys tady pořádně trpěl,'' řekl Gordonovi, který měl přelepenou pusu a mohl tak jen sledovat, jak ho Hendriks omotává  do balící pásky, že potom vypadal doslova jako mumie. 

Poté naložil obalené komisařovo tělo do velkého nákupního vozíku a zamířil s ním k hrobce, která stála uprostřed hřbitova. Tam byly pohřbeny všechny poslední upírské oběti. Komisař Gordon také věděl, že se zde podle historické pověsti ukrývá největší a nejobávanější vampírka ze všech, tajemná a strašlivá Vesna. O té se povídalo, že má dosud ruměncové tváře a je nadpozemsky krásná. V noci údajně vychází ze své rakve, aby tak nasytila svoji chuť po krvi. A tak komisaře napadlo, že buď se stane její příští obětí anebo bude v hrobce zaživa pohřben mezi ostatními krvežíznivými mrtvolami. 

Hendriks vytáhl komisařovo tělo z vozíku a položil na zem, kde byly rozestlané špinavé deky. Protože měl komisař celou dobu přelepená ústa, tak jen koukal kolem vnitřku hrobky a usilovně přemýšlel a hledal způsob, jak by se odtud mohl dostat.

,,Myslel sis, že když mě ze svýma kámošema zavřeš do nějakýho prašivýho vězení, tak se mě nadobro zbavíš? Ale to ses, Gordone, šeredně spletl. Já jsem totiž nezničitelnej. A ty tady teď chcípneš s ostatníma mrtvolama, který se brzo promění v nové upíry, protože jim moje kamarádka Vesna darovala život. A potom si na tobě tak pochutnají, že pro ně budeš sotva kousek z malé svačinky, která na ně teprve čeká. Zatímco my s Vesnou ovládneme celé město. Jenže ty tady budeš umírat pomalou a bolestivou smrtí na nedostek krve a o nějaký záchraně města a zasloužilému hrdinství si můžeš nechat jenom zdát. Nikdo tě tady nenajde, protože nikdo neví, kde teď jseš. A já jediný mám klíč od těchto deseticentimetrových dveří,'' rozesmál se huronským smíchem Hendriks, zabouchl vrata a zamknul za sebou. Poté Hendriks přešel do svižného kroku, načež si komisař Gordon pomyslel, že musel někam utéct. Přestože byl komisař zabalený do deky jako dáreček, bylo mu nesmírné chladno. A tak se domníval, že s ním brzy bude nadobro amen.