"Ty se se mnou nebudeš bavit?"Rýpl jsem do něj.Rád ho provokuju, i když většinou naši malou 'hádku' prohraju.
"Neměl bych? Vždyť se nic nestalo, ne?" Vypadá to, že si to asi nechal rozležet v hlavě a je to zase ten Louis, kterej má na všechno odpověď.
"Ne, vlastně vůbec nic.Jen by mě zajímal důvid toho nic." Tušil jsem, že neodpoví, nebo odpoví, ale na mou otázku."Řekl jsem, že se o tom nebudeme bavit." Řekl a ani neodrhl pohled od mobilu.Závislák."Teď mi to řekni do očí." Věděl jsem, že když na něj půjdu takhle, tak se odpovědi dočkám.Sice mě to bude stát úsilí a čas, ale dozvím se to.Ne dneska, možná ani zítra...ale dozvím.
"Proč jako?Myslel jsem, že jsi dost inteligentní na to, aby jsi to pochopil."Nemá cenu se s ním hádat, potom by se jen urazil, nebo ja bych se urazil a už bychom se nebavili vůbec.Takže tuto debatu jsem nechal být, vypadá to, že jsem zase prohrál...
Louis
"Co si dáme na večeři?...Dneska to máš vlastně na starosti ty.Víš co bych nechtěl?" Prolomil jsem to ticho, které tady vládlo teď většinu času.
"Polib si...mně to problém nedělá." Pohotově otráveně odpověděl. Téhle věty by se dalo využít.."Jakože ti nedělá problém udělat něco k večeři nebo to, co jsi řekl hned na začátku věty?" Dobře, ten jeho vražedný pohled jsem si asi zasloužil.
Řekl jsem si, že nemá cenu dělat, že se s ním nebavím, protože to on by měl.Teda neměl, ale kdyby mu to vadilo tak uražený je.Já nemám být proč uražený, můžu být jen rád, že to bere takhle.Jsem mu za to vděčný.
Harry se odebral do kuchyně a já zůstal sám v pokoji.Většinou jsem rád sám, ale teď to bylo jiné.Po pár minutách stravených zíráním do stropu, jsem šel za ním do kuchyně.
"Chceš s něčím pomoct?", zeptal jsem se, abych se necítil tak nepotřebně a trapně, že mu s ničím nepomůžu, i když se ve vaření střídáme."Můžeš mi podat tu bílou misku.", požádal mě a hlavou ukázal směr, kde ta miska je.Samozřejmě v nejvyšší polici, co tady máme.Stejně to udělal schválně, ví, že tam nedosáhnu.Harry je jen o pár cm vyšší, vážně ne o moc, ale dosáhne tam.Nenápadně, aspoň jsem myslel, že nenápadně, jsem si přisunul židli, stoupl si na ni a vzal jsem misku, kterou požadoval.Myslel jsem pomoc spíš s tím vařením, než dělat poskoka.
Slezl jsem ze židle a viděl jsem, že se Harry usmívá.To nemyslí vážně."Je tady něco vtipnýho?"..."Ne,jen..jen kdyby ses natáhl, tak tu misku v pohodě podáš a nemusíš tahat tu židli." Věděl jsem, že se bude jednat o tohle..jako kdyby nevěděl."Jenže já ji nechci rozbít.A to vážně budeme řešit misku?Já ti přišel pomoct a ne ti dělat poskoka." Já se divím, že se mnou Harry tak dlouho vydržel.Kdybych měl takovýho kamaráda, jako jsem já, tak bych ho brzo kopl do zadku.Vím o sobě, že to se mnou není jednoduchý, ale už to nezměním."Ale od toho pomocníci jsou.Tak já nic nepotřebuju,aspoň ne ve vaření..". Nemůže prostě říct, co potřebuje.Pořád mluví takhle, abych musel hádat o co se jedná.Teda jen já sám pro sebe to hádám.Nikdy se ho nezeptám, o co mu jde.
"Tak já budu čekat na tebe, až to doděláš.", usmál jsem se na něj, snad poprvé za tento den.Zase jsem si lehl na postel a odpočíval, i když nebylo po čem.Nemělo cenu se zvedat.Harry mi pořád říká, že jsem líný a jsem závislák na svém mobilu.No...nejsem ani jedno, ale nic jiného se tady dělat nedá.Tím se aspoň vyhnu nějakému trapnému incidentu.Rád se bavím s Harrym, ale myslím, že teď mi to půjde hůř.Proč jsem to udělal,proč jsem ho musel políbit.Teď by to bylo úplně jinak.Necítil bych se tak trapně.I jemu to nemůže být příjemný.
"Pojď jíst.", vytrhl mě Harryho hlas z myšlenek.Zvedl jsem se a šel za ním, už měl všechno připravené.Takhle by to mohlo být pořád.Sedl jsem si naproti, jako obvykle.
Jak jsem předpokládal, skoro celou večeři bylo ticho.Nebylo to trapné ticho, v tento moment jsem za něj byl rád.Vím, že mi Harry říkal, že se nic nestalo, ale já to tak necítím.Možná všechno moc řeším, ale to jsem prostě já.Musel jsem si to ověřit.."Harry?..takže..se nezlobíš?",zase jsem porušil to, co jsem nechtěl.Řekl jsem přece, že to nechci řešit, lhal jsem.Jen mi bylo trapné okolo toho pořád mluvit."Už jsem ti říkal, že ne.A pokud ti to nestačí, tak poslouchej.Jsem rád, že jsi to udělal ty a já se nemusel přemáhat, abych to neudělal.Prostě jsem to 'cítil' stejně, takže je to v pohodě.A tohle, co jsem ti řekl taky neřeš.Prostě na tento den zapomeneme a bude to jako dřív.". Řekl to snad na jeden nádech.Asi si myslel, že když bude mluvit rychleji, že mu buď nebudu rozumět, nebo že se to nějak ztratí.Ale ja rozuměl všemu.Každému slovu, co řekl.V tuhle chvíli jsem nebyl schopný snad ani pohybu.Já si vždyxky myslel, že by o kluka jako já nikdo nestál, natož zrovna Harry.Nevěděl jsem, jestli se smát nebo plakat, protože řekl, že na to zapomenem.Já na to nechci zapomenout.Ale tady asi nezáleží jen na mě.Asi mu nedochází, že už to jako dřív nebude.Aspoň z mojí strany ne.Jak ho znám, tak tohle, co se stalo, stejně někdy vytáhne.Chvíli to nechá vyprchat a potom to příjde.Pro jednou mi to vadit nebude.Po tom, co mi řekl to nebude tak těžké o tom mluvit.
Zvedli jsme se od stolu a uklidili nádobí do myčky.Ještě, že někdo vymyslel myčku.To je snad nejlepší, co se mohlo vyrobit.Samozřejmě až po Harrym...
Před spaním jsme si asi hodinu povídali, on se snažil normálně, jen mně to pořád nějak nešlo.Pořád jsem myslel na jeho slova..nějak mě potěšily?Asi to tak bude...pokud opravdu ano, tak jsem asi hluboce v prdeli.Až teď mi došlo, že jsem do něj trochu zamilovaný, není to tak hrozný, že by se z toho nedalo vycouvat, ale když toho člověka vidíte 24h denně, tak to bude asi problém.Každým dnem je to silnější, vím to.
Nemám co napsat..takže jen..děkuju za každé přečtení,vote i koment :)
Mám vás ráda,jste nejlepší <3 :D
