Percy Jackson's cousin

Mámina nová úchylka

Dobře, dobře... Úchylka je slabé slovo.

Abych začala správně a tys mě trochu poznal, jmenuje se Chelsea. (Jo, přesně, jako ten fotbalový klub a ne, máma mě podle něho nepojmenovala proto, protože by byla zblázněný fotbalový fanoušek.) Zkrátka bydlím se svou mámou v Bostonu. Jo, není to tady zas tak špatné, trochu přelidněno a krádeže, ale jinak se to dá. Chodím na bostonskou střední, do takové obrovské krychle s bílou fasádou a miliony oken, kde si do mě všichni při cestě na oběd jen tak ze srandy žduchají. To ovšem navazuje na další souvislost, jsem totální outsider. Znáte to? Někdy mi připadá, že jediný outsider na škole jsem já a nejenom na škole. Abych nekecala jenom o sobě, měla bych se vrátit do přítomnosti, což mi moc nejde.

Byla poslední hodina, což byla matika. Maní Rusellová nám právě vysvětlovala dnešní látku, bohužel nevypadalo, že by ji někdo poslouchal. Každý si buď chatoval s někým s mobilem pod lavicí, nebo tiše dřímal. Třídní pipiny naproti tomu se vesele chichotaly a posílaly vzdušné polibky Joemu, nejkrásnějšímu klukovi na škole.

Podle mě to ovšem nebyl žádný krasavec, jen prostě obyčejně proslavený kluk s air maxy na nohách a který se nebál něco říct na plnou hubu.

Zkrátka ani jedno jsem já neměla. Ošoupané červené conversky, které byli v padesáti procentech zlevněné jsem nosila jak jen mohla a moje černé obyčejné tričko s nápisem a riflemi taky nevypadali nějak nóbl. A co se týkalo něco říct na plnou hubu, neměla jsem dost sebevědomí.

Zazvonilo. Všichni se vyřítili ven, jako stádo neandrtálců a při tom mi ještě někdo (jistě jen omylem) shodil věci z lavice na zem. Sehla jsem se pro svoje matematické sešity, sbalila si věci a odchvátala na oběd. ,,Ale, ale koho pak to tady máme? Mladá Jacksonová? Už vás exekutoři stihli vykopnout z té vaší chatrče, protože jste neplatili plyn?" U její skříňky stál Joem napařený jako vždycky se slepičkami a jeho osobními strážci na obou stranách. ,,Co chceš Joeme? Nech mě být." utvrdila jsem se na něj a změřila jsem si ho tvrdým pohledem. Tomu, jak jsem se snažila vypadat nebezpečně se jen všichni zasmáli. ,,Tak taková kočička si vystrkuje drápky jo?" zasmál se sakrasticky, měla jsem sto chutí ho kopnout do slabin a prohlásit- "Nejen drápky, blbečku." Ale k tomu jsem se nesnížila, určitě by to obrátil před učiteli proti mně a zas bych musela pomáhat uklízečkám s uklízením záchodů, což byste nechtěli, věřte mi. ,,Pusť mě k mojí skříňce." řekla jsem netrpělivě a snažila kolem projít. Ale on mě zatlačil zpátky. ,,Ne, ne. Popros." ušklíbl se a kývl na ostatní, jakože se mu povedlo něco vtipného. ,, Prosím." vyfuněla jsem ze sebe. ,,Cože? Asi jsem špatně slyšel?" ,, Prosím Joeme pustil bys mě k mojí skříňce?" div, že to neslyšela polovina chodby. Přikývl a odstoupil. ,,Tak se mi líbíš. Hodná." pošeptal mi u ucha a dotknul se mojich vlasů. V zátylku mě zabrnělo, svaly se mi napjaly, naskočila mi husí kůže. Nevím co se stalo, ale v mžiku jsem Joema držela za krk s mojim kapesním nožem pod krkem. ,,Sáhneš ještě jednou na mě, nebo na moje věci, podříznu ti krk." zavrčela jsem mu do ucha. Hlasitě polkl. Odtáhla jsem kapesní nůž od jeho krku. V tu ránu byl i s jeho partou pryč. Rozhlédla jsem se, celá chodba na mě civěla. Rozběhla jsem se k východu.

Jo, takové věci se jí stávaly běžně, dokonce to bylo i horší. Jednou, když šla domů, mimochodem do čtvrti chudých lidí, jen se třemi místnustkami, malým balkonem a s požárním žebříkem podél stěny, ji sledoval až téměř domů nějaký muž, když se na něj otočila a chtěla se ho zeptat, co chce, rychle se obrátil a utíkal pryč. Co ale věděla jistě bylo, že ten muž byl hubený a měl světlé blonďaté vlasy, sluneční brýle a dokonalé bílé zuby. Divné, úplně mladý kluk. A podle mě děsnej krasavec, jen to moc nešlo pod tou černou kápí s kapucí zas až tak vidět. Lidé se v jejím životě ztrácely strašně rychle. Na ulicích ji pořád někdo sledoval a jeden starý bezdomovec se dokonce olízl, když kolem něj prošla. jako kdyby na ni měl chuť. A taková jedna z jejich perliček - jednou v osmé třídě jejich učitelka měla kuřecí nohy. Zeptala se teda Sendy, její kamarádky, která se s ní bavila asi nejdéle ze všech lidí- asi 4 roky, jestli to vidí. Řekla, že jsem asi zešílela a od té doby se na mě dívala jak na psychopata. Ta učitelka se jí potom snažila zneškodnit pomocí talířů z jídelny, které jí házela na hlavu asi dvě stě kilometrovou rychlostí potom, co ji našla, jak si schovává zbytky oběda do skříňky.