Když jsem tak seděla na koberci před malou televizí tety Sally, s brambůrky v misce a s celkovým pohodlím, musela jsem přemýšlet. Ne, že by se mi chtělo, ale asi by se ani jednomu z vás nechtělo dívat na to samé - na Newyorské reality show s pořád stejnými žvásty: ,,Můžu se vás zeptat na něco osobního?" ,,Jen do mě." ,,Jaký jste měl/a poslední vztah?" zeptal se moderátor, elegantně si dal nohu přes nohu, předstírajíc, jak moc ho to zajímá. A pak už to bylo to samé dokola. Při některých otázkách jsem měla chuť moderátora kopnout do slabin a skrčit při tom ten jeho krásně přežehlený oblek. Musela jsem se oklepat. Lidi jsou vážně svině...
Když jsem tak usilovně přemýšlela, chtíc nechtíc mi myšlenky zalétly zpět k mému tajemnému, divně mluvícímu a sexy bratranci, který vzhledem k našim odlišným typům, mi byl morbidně podobný. Chtěla jsem si s ním promluvit, ať už kvůli toho, co mi řekl za větu: ,,Jsi to ty." Celý večer jsem na něj koukala jako dítě, které čeká kázeň rodičů a při tom vůbec neví, co udělalo.
Ne, měla jsem v plánu si s ním popovídat, ovšem během oslavy našeho prvního rodinného setkání mi bylo blbé vyvalit na něj s takovou otázkou. Po oslavě někde odešel, pak se vrátil, smrdíc po moři ještě víc, než předtím a aby toho nebylo málo, hned se po svém příchodu zavřel do svého pokoje a nevylezl. Už třikrát jsem vyšla z pokoje, rozhodnutá, že jdu k němu na pokec, ale vždycky jsem se nečekaně vrátila zpátky. Zdálo se, že tam s někým mluví, asi přes mobil. Roztáhla jsem se na koberci a dívala se tupě do stropu, že zaklepu na jeho dveře a na všechno se ho zeptám, zejména na důvod, proč se mi chce při pohledu na něj schovat, ale mému tělu se nějak nechtělo.
1, 2, 3 teď se zvednu a půjdu se ho vyptávat..
1.....2.....3.... nic.
1.................................................2..........................................3............. nic.
V tom jsem se naštvala na sebe, že se bojím svého bratrance a zvedla jsem se. Plna hněvu na sebe i na Percyho, jsem se rozešla do jeho pokoje. Přešla jsem malou předsíň a vtrhla dovnitř. Říkám vám, jestli jste nechtěli vidět něco vážně divného, neměli jste tam chodit. Percy seděl na zemi, před sebou lavor s vodou, na který svítilo slunce z okna a vytvářelo malou duhu, na tom by nebylo nic divného, ovšem v té duze byla díra a v té díře pěkný dívčí obličej. A aby toho nebylo málo, Percy byl jenom v boxerkách. Oba dva, vytrženi ze svého zřejmě horlivého rozhovoru, se obrátili na důvod, který je vyrušil, čili mě. ,,P-pardon. Omlouvám se." a zabouchla jsem za sebou dveře, otočila se na patě a uháněla do obýváku tak rychle, jak malý prostor dovoloval. Rychle jsem si sedla a přitáhla si kolena k tělu a tiše vzdychla. Já jsem tam mohla jen tak vtrhnout? Proč jsem automaticky nezaklepala? Plácla jsem se do hlavy a zatřásla hlavou. To je jedno, už se stalo.
* * * *
Už uběhla podle hodin půlhodina, kdy jsem neuváženě vtrhla do rozhovoru mého bratrance a dívky z duhy. Bylo nějak fyzikálně dokázané, že se dá z duhy někomu dovolat, nebo si někoho nechat zjevit? Asi těžko. Ovšem, jak jsem si pamatovala z hodiny historie, ve Starověkém Řecku existovala bohyně duhy, které když jste hodili do duhy peníz, tak zavolala pomocí ní člověku, kterému jste se chtěli dovolat. Mám vidiny? Nebo na mě taky došlo a zbláznila jsem se z těch všech špatných životních zkušeností a života bez otce? Ale já si byla jistá, že to byla realita, neumím vysvětlit jak, ale byla. Uprostřed mých nadpřirozených myšlenek mě vyrušila jistá osoba, která se objevila ve dveřích a opírala se o rám, sledujíc mě, jak dokola mumlám: ,,To není reálně možné. Nebo je?" Chvilku mi trvalo, než jsem si té osoby, konkrétně kluka a ještě konkrétněji Percyho, všimla. Odkašlal si. Prudce jsem se otočila. Při pohledu na něj jsem chtěla udělat dvě věci: schovat se a omluvit se mu, za to vloupání a vyrušení. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě. ,,Naprosto." odpověděla jsem, i když jsem si tím nebyla moc jistá, vždyť jsem teď viděla nějaký obličej z duhy! ,,Nevypadáš na to." řekl a rošťácky se usmál. Na to jsem vstala. ,,Hele, jsem v pohodě, úplně. Sice, nevím s čím, nebo s kým jsi se bavil přes tu.. hm.. duhu a jak jsi to vůbec udělal, ale může mi to být v podstatě jedno, takže se omlouvám tobě, i tomu, nebo jí z té duhy." zaškrceně se zasmál. Usmála jsem se taky, aby bylo jasné, taky rošťáckým způsobem. ,,Je to ona. Jmenuje se Annabeth."řekl a úsměv se mu zvětšil. Ihned jsem pochopila. ,, Hele, když máte v plánu se z Bostonu přestěhovat ta-" zastavil se při pohledu na můj nechápavý obličej. Pak pokračoval dál. ,,Tak bych ti ukázal něco víc." ztvrdla jsem ještě víc. ,,O Manhattanu, samozřejmě." mrkl na mě a mě bylo hned jasné, že o Manhattanu mluvit nechce. ,,Chceš vědět víc?" zeptal se tak, jako by už věděl odpověď. ,, No, já si nejsem ji-." To už mě ale vzal za ruku a táhl do předsíně, abych si obula tenisky a vzala mikinu. ,,Jak myslíš." zasmála jsem se a začala se rvát do nerozvázaných bot.
* * * *
Šla jsem vedle Percyho, po malé cestičce vedoucí k moři. Nechápavě jsem na něho hleděla, myslela jsem, že mi chce ukázat nějaké obří Manhattanské mrakodrapy a obchodní centra, ale my pořád šli po pískové cestě k moři. Upřímně mi to vyhovovalo. Usadili jsme se na suchý písek vedle moře. ,, Měl bych se ti více představit, když už jsme ta rodina." řekl a já na něj jen povzbudivě kývla, ať pokračuje. ,, Nejmenuju se Percy, jako jmenuju i nejmenuju. " Tak jo, nebo ne? ,,Jmenuju se Perseus Jackson." hleděla jsem do země. Perseus. Co mi to připomíná? ,,Ty- ty se jmenuješ jako ten řecký hrdina? Perseus? Podle něho máš to jméno?" přikývl a pokračoval. ,,Žádné otázky. Ty až nakonec. Nejsem obyčejný kluk. Jsem syn boha moře." vykulila jsem oči. Řekl to, jako kdyby řekl, že si dal dva rohlíky. ,, Ty- ty jsi syn boha? Ale.. Jak to?" jak může vypadat domácnost takového boha a obyčejného člověka? ,,Otoč se ke mně." poručila jsem mu. Otočil se na mě. Teď jsem na něj dokonale viděla. Zelené oči, jako moře. Vzala jsem jeho ruku a přičichla jsem k ní. Moře. Jednoznačně. Opálený. ,,Věřím ti." řekla jsem prostě. ,,Vážně?" zeptal se, jen jsem přikývla. ,,Když se ti podívám do očí, mám chuť se udělat do kalhot." zasmála jsem se a pocuchala mu vlasy. ,,Co jsi vlastně? Bůh? Nebo půl bůh, nebo něco takového?" ušklíbla jsem se. ,,No, skoro. Jsem polobůh. Napůl smrtelník, napůl bůh." řekl. Přikývla jsem. ,, Mám otázku, co jsi myslel tou větou: ,,Jsi to ty." ?" sklonil hlavu. ,,To nemůžu říct." nechápavě jsem na něj hleděla, tak on tady ze sebe sype, že je půlbůh či co to a neřekne mi tohle? Ale při pohledu na něj jsem se na nic už neptala, věděla jsem, že i kdybych stokrát chtěla, tak to z něj nedostanu. A tak jsme tam jen tak seděli, pohledy upřené k moři.
ČTEŠ
Percy Jackson's cousin
Fanfiction(obrázek nemá žádnou spojitost s příběhem) Ahoj, nový příběh o postavách s Percym Jacksonem. :)
