Percy Jackson's cousin

V životě už ničemu nevěřím.

Byla jsem si jistá, že až slezu z toho koně, tak Percyho uškrtím.

NIKDY, opakuji NIKDY jsem na koni neseděla a najednou si letím na podobném chlupatém stvoření. Zdá se, že jsem přeskočila pár lekcí.

Když kopyta pegasů dopadla na zem, držela jsem se jako klíště. Nohy jsem měla křečovitě obmotané a moje ruce svírali pegasův krk. Celou cestu jsem držela oči zavřené a přesto se mi chtělo z toho naklánění, stoupání a klesání zvracet. Štěstí, že jsem toho dneska nic moc nesnědla. I když jsem plánovala Percyho okamžitě při přistání zlikvidovat, ale aby mě viděl zvracet z kilometru nad zemí a ještě k tomu na pegasovi, o to jsem teda moc nestála.
 

,,Hej ty tam! Můžeš už dolů. Jsme na zemi, vidíš?" otevřela jsem pomalu oči. Percy stál u mě a dupal na zem, aby mi skutečně potvrdil, že jsme na zemi. Zatahal mě za nohu, jenže ta pořád svírala pegase a mně připadalo, že s tím jen tak nepřestane.

,,Říkal jsi mi, že poletíme pomalu? Víš vůbec, co to je pomalu?" Percy se ušklíbl a obmotal svoje ruce kolem mojeho břicha, při tom doteku mi přejel mráz po zádech, a sundal mě z koně.

,,Nemůžeme letět až tak pomalu, jinak by nás pegasové neunesli." sakra, měl pravdu.

,,Hmmmm... " zamumlala jsem. Moje tvrdohlavost mi ale nedovolila se jen tak vzdát.

,,A víš vůbec, že se mi mohlo něco stát?" namítla jsem a ruce založila.

,,Třeba?" zeptal se na oko zmateně, jako kdyby létání na čtyřnohém kamarádovi v několikakilometrové výšce nepředstavovalo žádné možné nebezpečí.

,,Mohlo se stát všechno, ty blbe!" převrátil oči vsloup, chňapl moji ruku a táhnul mě někam, mi neznámo kam.

,,Pojď, ty uječenče. Dáš si nějaké jídlo a pití na uklidnění. Z toho tvojeho pisklavého hlasu mi jednou rupnou bubínky." táhl mě pořád po poli do toho trávou zarostlého kopce.

,,A kam mě to jako táhneš? A kde tady jako najdeš pití a jídlo? To budeme jíst cvrčky a pít vodu z té stoky? A jaký máš jako problém s mým hlasem?" vythla jsem mu ruku a zastavila, abych mu dala najevo, že s ním už nemíním pokračovat. Povzdechnul si.

,,Předpokládal jsem, že to s tebou bude těžké, ale ani za olympské bohy jsem nečekat tohle." kývnul ke mě a znovu přetočil oči. To byla jako urážka?

,,Tak to máš smůlu, měl by sis zvykat, bratranče." odfrkla jsem si.

On se ale zasmál. ,,Pojď už, čekají na nás." kývnul hlavou k vrcholu kopce. Už z místa, na kterém jsem stála, jsem mohla vidět obrovskou borovici. Neuměla jsem ten pocit popsat, ale sálala z ní síla a moc.

,,Chci vysvětlení."

,,To dostaneš až nahoře, tak pojď už." rozešel se a mně nezbývalo nic jiného, než jít s ním.

Když jsme vyšli ten obří kopec, moje srdce bylo zřejmě krátce před infarktem.

,,To nás ti tvý kamarádi nemohli dovézt až sem?" zakňourala jsem a snažila se nabrat kyslík do plic.

,,Zvykej si."

Když jsme došli k té mocně vypadající borovici, Percy mě zastavil, ale sám pokračoval až za ten velký strom.
Pokynul mi, abych šla k němu. Už jsem po něm chtěla vyjet, proč mi jako poroučí, ale jeho chování bylo tak divné, že jsem ani neodporovala.
 Bez problému jsem prošla kolem borovice a hodila na něj nechápavým pohledem.
 ,,Jistota je jistota." mrknul a pokračoval v chůzi lesem, který býl čím dál hustší.
 Šli jsme beze slova snad dobrou půl hodinu a tak, když jsem před sebou uviděla obrovskou a hodně divnou modrou stavbu s balkónkem, oči mi lezly v neuvěření lezly z důlků.
 Percy mi zamával rukou před obličejem, aby se ujistil, že vnímám.
 ,,Neviděla jsi nikdy modrý dům, nebo co?" viděla, ale rozhodně né takový. Před vchodem stálo houpací křeslo a nedaleko napravo od nás stál úzký dřevěný sloup se směrnicema.
 ,,Percy, můžeš mi probůh říct, kde to jsme?" zeptala jsem se už konečně, když jsem našla hlas. Můj bratranec mi ale nehodlal asi odpovědět, jen mi pokynul směrem k domu. Rozešla jsem se za ním.
 Pomalu vyšel ty dva schody ke vstupním dveřím a bez klepání nebo váhání vešel. Ocitla jsem se na chodbě, kterou lemovaly divné obrazy a ještě divnější věci, třeba leopardí kůže, nějaký obří roh, na který se Percy s posvátností zíral, když jsme ho míjeli. Zastavila jsem se u žluto-černého rohu.
 ,,Ten je tvůj?" obrátila jsem se na něj, usmíval se, ale ne na mě ale na ten roh.
 ,,Jo." zašeptal a přejel prsty po jemném rohu. Pokračovali jsme dál. Spatřila jsem na konci chodby dveře a když jsem jimi prošla, leknutím jsem vyjekla a vykulila na dva pány, hrající nějakou hru, oči.
Ten jeden seděl v kolečkovém křesle a za kartami se na Percyho usmíval. Ten druhý, trochu zarudlý a od pohledu nevrlý muž, se zatvářil zatrpkle. Invalida po pár dlouhých sekundách odložil karty a s hrdým úsměvem se díval na mého tmavovlasého bratrance.
 ,,No percy, myslím, že by jsi byl možná ještě lepší opatrovník než Grover." usmál se jeho směrem a najednou se otočil ke mně. Usmála jsem se na něj tak nesměle, jak jsem mohla a dívala se do země. Jeho vševědoucí oči mě znervózňovaly. Zarudlý, od pohledu silný alkoholik, si znechuceně odfrknul a něco tiše zamumlal. Už z té velké dálky od něj z něho smrdělo víno. Nakrčila jsem nos a hodila k němu znechucený pohled.
 ,,Ale ale, slečno. Nemysli si, víno jsem neměl už ani nepamatuju." zamručel zpod svých karet. S vytřeštěnýma očima jsem na něj nechápavě zírala. Konečně odrhnul pohled od svých karet a upřel pohled na mě. Málem jsem uskočila zleknutím, když jsem v nich viděla jen oheň a černo. Podívala jsem se na Percyho, ale ten se jen díval na postiženého muže na vozíku.
 ,,Cheiróne? Tohle je má sestřenice, Christina. " Muž ještě prohloubil úsměv.
 ,,Dionýse, jen se podívej na ty tváře. Ta podoba ani není možná." Nebyl Dionýse nějaký bůh? Třeba bůh alkoholiků?
 ,,Ne, Jacksonová. Bůh alkoholiků opravdu nejsem." Percy se na mě periferně podíval. Spozorněla jsem, když na chodbě za mnou uslyšela rychlé kroky. Podívala jsem se na Percyho, který s nějakým nepochopitelným zájmem sledoval, kdo ze dveří vyjde. Pořád jsem lítala pohledem mezi dveřmi, ze kterých měl každou chvíli někdo vejít, a obličejem Percyho. Když se ve dveřích objevila vysoká blondýnka, hned mi došlo, kdo to je. To je ta holka z duhy, se kterou Percy nějak asi telefonoval a já je vyrušila. Na jejím obličeji, stejně jako na tom od Percyho, se rozkládal zamilovaný pohled. Moje oči mezi těma dvěma těkaly jak hodiny a já už jen čekala, až se k sobě rozběhnou jako v každých španělských telenovelách. Když se k sobě ale skutečně rozběhli, vůbec jsem to nečekala. Ta blondýnka s vychytralým pohledem se k němu rozběhla jako první. ,,Percy!" z té sladké situace se mi až drolily zuby. Měla jsem chuť přetočit oči tak, jako jsem to dělávala vždycky před televizí. Zanedlouho se ti dva objímali a já si byla jistá, že kdyby tady neseděli ti dva muži s kartama, došlo by i k něčemu většímu.
 Ten muž, který se jmenoval Cheirón si odkašlal. Ti dva se od sebe s posledním úsměvem odlepili, za ruce se ale držet nepřestali.
 ,,Annabeth, tohle je Christina, moje sestřenice. Christino, tohle je Annabeth, moje..... moje Chytrolínka." řekl pyšně. Usmála jsem se na dívku, ta se ke mně rozešla a v rychlosti mě objala. Trochu mi tím vyrazila dech a tak jsem ji až po chvíli objala nazpátek.
 ,,Jsem Annabeth. Jsem tak moc ráda, že jsi tady s námi v bezpečí, Christino. A ta podoba!" prohlížela si můj a Percyho obličej a nechápavě kroutila hlavou. Nesměle jsem se usmála.
 ,,No tak Christino, vítej v Táboře polokrevných." mrkl na mě a než jsem se stačila zeptat, co to má znamenat, Percy s Annabeth mě už táhli pryč z té pohádkově modré budovy.