Stinné bytosti ZASTAVENO!

Dějství I: Klacek a drápy

Letmý déšť pozvolna dopadal na mou bledou tvář. Nebesa se nejspíše hněvala. Bohové nepřáli mým lovům. Všechna zvěř byla zalezlá ve svých úkrytech, aby se skryla před deštěm. Jenže mě sužoval hlad. Marně jsem bloudila lesem a hledala jakoukoli potravu. Byla jsem na kost promočená a promrzlá, ale i tak jsem se nezastavovala. Uslyšela jsem vlčí vytí a na chvíli se zastavila. Naslouchala jsem oné žalostné písni. Moje instinkty zbystřily a oči prozřely. Ihned jsem poznala kde ono opuštěné zvíře je. Bleskově jsem se rozeběhla tím směrem. Pomalu jsem našlapovala a skryla se za houštinu. Tiše jsem odhrnula pár větviček a podívala se na malou lesní pěšinku, kde leželo skučejíc zvíře. Byl to nádherně bílý vlk, kdo pěl žalostnou píseň. V jeho sněhové srsti byl zabodnutý lovecký šíp a srst zbarvena do ruda. Napnula jsem tětivu luku a šla ke zvířeti blíž. Upřelo na mě své čistě žluté oči. Dívala jsem se přímo do těch očí a pokoušela se pustit tětivu luku. Vlk sklopil hlavu a zavřel oči, jakoby očekával smrt. Jeho hruď se s námahou zvedala a on velice pomalu dýchal. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Ruce se mi začaly třást. Odhodila jsem luk i se šípy stranou a klekla si ke zraněnému zvířeti. Jeho oči se otevřely a nevěřícně se na mě dívaly. Rozhlédla jsem se kolem, potřebovala jsem ho dostat někam do bezpečí. S pomocí mých loveckých instinktů jsem našla nedaleký posed s přístřeškem, které by měl být tohle dobou prázdný. Vzala jsem si svoje věci a pokusila se raněné zvíře zvednout. Zaskučelo bolestí a mnou projela palčivá bolest. Bezbranné zvíře mi zarylo své ostré drápy do rukou. Setřela jsem si z nich krev, jako kdyby to byla jen další kapky deště. Opět jsem se sněhového vlka pokusila zvednout. Začal na mě cenit své zuby a výhružně vrčet. Pochopila jsem lépe než kdo jiný co je zač. Je to zvíře s duší člověka. A snaží se mě odehnat, vidí mé zranění i únavu a proto nechce, aby kvůli němu trpěl někdo další. "Nemusíš mě odhánět. Chci ti jen pomoct. Pomůžu ti uzdravit se a vrátit se tam kam patříš." pohladil jsem běloučkého za ouškem. V tu chvíli se jeho oči naplnily nadějí a konečně mi dovolil mu pomoct. Opatrně jsem ho zvedla a zanesla k posedu.