Stinné bytosti ZASTAVENO!

Dějství I: Oheň a vlci

Donesla jsem raněné zvíře k posedu a sundala si dlouhý šál, který jsem nosila jako případný použitelný obvaz na krku. "Teď to bude bolet, zkus to prosím vydržet." pohladila jsem běloučkého a do rukou vzala onen šíp. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Poté jsem prudce trhla. Ozvalo se zavytí a já ucítila palčivou bolest na ruce. Chudáček mi se mi v sebeobraně zakousl do ruky. Bylo to dost hluboké zranění a ta bolest byla opravdu dechberoucí. Sundala jsem si triko, kterým jsem sama sebe ošetřila a poté se obvázala ránu vlkovi. Jeho oči se na mě pokorně a smutně dívaly. Zadívala jsem se na oblohu, začínalo se stmívat a s ním i upadala teplota. Musela jsem co nejrychleji rozdělat oheň. Vytvořila jsem tábořiště a marně se snažila zažehnout oheň. Všechno bylo od deště mokré a já jsem docela rychle ztrácela krev. Mohla jsem se zvednout a utéct, ale jeho by tu určitě roztrhalo jiné zvíře.

Bylo mi více než jasné, že bez ohně prochladnu, do rány se mi dostane infekce a čerstvá krev přiláká další predátory. Jsem dítě lesa, nemůžu tu jen tak umřít. Posadila jsem se a hleděla do nebe. Oči se mi pomalu zavíraly a víčka těžkla. Vyčerpání i zranění mě přemohla.

Probralo mě vlčí vytí. Pomalu jsem otevřela oči, ale viděla jsem jen bílé chlupy. Teprva až když jsem jen pár centimetrů od sebe uviděla ty žluté oči, probrala jsem se úplně. Věděla jsem, že se mi má dobromyslnost vymstí. Na tvář mi dopadaly jeho sliny a v očích hořela čirá nenávist. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde nebylo úniku. Naopak kolem mě se sdružovali další vlci. Tajila jsem dech a nehybně ležela. Všimla jsem si, že pár centimerů ode mě leží jeden z mých šípů. Nenápadně jsem se k němu natáhla, ale bílý vlk na mě začal vrčet. Tuhla mi krev v žilách, jelikož na jeho těle nebyla ani zmínka po jeho zranění. Najednou se vlčí vyceněné zuby změnily na lidský úsklebek a vrčení se změnilo na zákeřný smích.