Jejich očima

1.

Stojím v koupelně před zrcadlem. Vypadám hrozně. Prohrábnu si vlasy. Mám dlouhé bílé vlasy, spadající v měkkých loknách až k pasu. A příšerně světlou, ba až průhlednou pleť. Zadívám se v odrazu do svých očí. Jediné, co se mi na mně líbí. Moje veliké, světle modré oči s neskutečně dlouhými řasami. Vycházím z koupelny a svalím se na postel. Jenom ležím a koukám do prázdna. Ach jo. Zním jako pesimista, že? Ale jak můžu znít jinak? Po tom co mi ta událost změnila život?Stalo se to před třemi lety. Táta se vracel z práce. Vycházel z budovy a... Začínají mi téct slzy... A někdo ho postřelil. Táta zemřel na místě. Nevím, kdo ho postřelil. Nevím ani z jakého důvodu. Ale vím jediné. Ten kdo ho zabil, mi zničil život.

Ale musím se vzchopit. Nemůžu celý život probrečet. To by táta nechtěl. Zadívám se na budík na nočním stolku. Jedenáct hodin večer. Radši bych si měla jít lehnout, než mi máma přijde vynadat. Možná to zní jako, že jí nemám ráda, ale fakt mám. Jenom je hrozně přísná. Zvlášť po tátově smrti. Asi jí křivdím. Koneckonců je učitelka. A to není povolání, ale diagnóza... Ale musí přece brát v potaz, že je mi patnáct, ne čtyři.

Nemůžu usnout. Ty smutné myšlenky mi nedají spát. Jsou jako trny. Po pár minutách koukání do stropu, se mi konečně daří usnout...

Kde to jsem?! Všude je tma! Chci pryč! Moment... Už vím. Tady bydlí ona. Jdu ke dveřím. Zamčeno. Musím obejít dům. Vidím zadní vchod. Odemčený. Musím se pousmát. Otevřu dveře. Žádný alarm. Adrenalin stoupá. Užívám si to. Musím najít kuchyň. Otevřu pár zásuvek. Našla jsem ho. Nůž.