Unesená

Naděje?

Je ráno a já se probouzím se vzláštním pocitem. Co mi řeknou na policii? Mám tam chodit? Nasnídám se, vyčistím si zuby, obléknu se a nalíčím, jako každé ráno. Mlčky sedím na posteli. Pozoruji fotku v rámečku na mém stole. Je to fotka mě a Kačky. Dala mi jí na začátku na našeho přátelství. Vzpomínám se slzami v očích na strávené chvilky s Kačkou. Na naše hlášky, výbuchy smíchu a trapasy. Jakoby vše bylo ztracené. Někdo zazvonil. Táta šel otevřít a byl to Sebastian. Přišel potichu ke mě do pokoje a já jen sedím pořád a jsem zadívaná na fotku. ,,Ahoj" řekne. ,,Ahoj" odpovím sklesle a to už mi teče slza za slzou po tváři. Posadí se vedle mě a chytne mě kolem ramene. ,,Nemysli na to. To bude dobrý." utěší mě. Chytnu se ho taky a to už brečím. Snaží se mě utěšit. Popravdě mi bylo o moc líp s ním. Pochvilce mi už bylo líp. ,,Můžem už jít." řeknu a on se na mě podívá a přikývne. Jdeme ke dveřím, beru si bundu, zamknu dveře, sejdeme po schodech dolů a jdeme mlčky po ulici. Když dojdeme před budovu policie nadechneme se a vejdeme. ,,Dobrý den." pozdravíme. ,,Dobrý den, co potřebujete?" odpoví nám policista. ,,Chtěla... chtěla jsem se zeptat, jak probíhá vyšetřování? Už víte něco o případu, kdy jela matka, její dcera a její kamarádka v autě a narazilo do nich auto? Jsem totiž ta dcera." řeknu s trochou nadějí. ,,Tento případ je uzavřen. Vaše kamarádka se nenašla." řekne. Koktavě odpovím ,, Jak, jak to myslíte uzavřen?!" ,,Tak, jak to říkám." odvětí nepříjemně. ,,Děláte si ze mě srandu?! Moje kamarádka je, kdo ví kde a vy se ani nezajímáte, co s ní je?! K čemu je v tom případě policie, aby se nezajímala o ztracené lidi?!" nadávám. Policista na mě kouká s výrazem: tak se tady vykecej stejně tě nikdo neposlouchá a všem je to jedno. Bolí mě u srdce, když je Kačka kdo ví kde a ostatním je to jedno. Jsem naštvaná a teď už i beznadějná. Bez pozdravu se seberu a uteču. Běžím a nezastavuju se.

Přebíhám silnici a běžím do parku, kde nikdo moc není. Opřu se o strom a brečím. Za chvíli za mnou přiběhne Sebastian. ,, To bude dob..." ,,Jak to můžeš říct, že je to dobrý?! Nevím kde je Kačka, někdo jí unes, policie se o to nezajímá a ty mi řekneš to bude dobrý? Ne to nebude." říkám naštvaným hlasem, protože si potřebuju vybít zlost. Stojí u mě a já pořád brečím po chvilce se mu omluvím a řeknu ,,Promiň naštvala mě ta policie a...." ,,Já to chápu" usměje se. Jsem ráda, že je takový, jaký je. Podívám se na něj a neudržím se a musím ho obejmout. Taky mě objal. Znám ho pár dní a chová se ke mě, jakoby mě znal roky. ,,Co budu dělat?" řeknu už doopravdy bez naděje. ,,Ty půjdeš domů lehneš si a já zatím budu s tebou, kdyby jsi něco potřebovala. Mám totiž plán." řekne plný energie. ,,Jaký?" koukám na něj, jako na blázna.
Omlouvám se, že zase nebyla dlouho další část,
ale měla jsem zraněné obě ruce (rameno-pravá ruka, loket- levá ruka :D) a nemohla jsem kvůli tomu psát ani hrát na můj oblíbený nástroj- klavír, protože jsem byla ráda, že jsem se o sebe dokázala postarat. Děkuju za přečtení. Pokud se vám tato část líbí budu ráda za * a komentář a napište, co se vám líbilo a nelíbilo na mém příběhu. NellysCZ.