Red coat (avengers-cz)

10.kapitola

Natali se vzbudila v černé místnosti bez oken. Vypadalo to tu jako vězení. Hlava ji třeštila a chvíli nebyla schopná rozumně uvažovat. Pak si ale všimla, že leží na studené zemi a na sobě nemá své oblečení, ale jen nějakou košili, která na sobě měla nespočet špinavých skvrn.

Po bližším prozkoumání zjistila, že je to krev. "Pane bože." ruce jí okamžitě ucukly stranou.
V hlavě jí stále a pořád dokola hrála jedna a táž myšlenka. Kde to sakra jsem.
"Haló? Je tam někdo?" zakřičela. Jo fajn pokus Natalie. Jestli tě někdo unesl, určitě ti řekne kde je a kdo je. Protočila nad sebou oči. Ta zoufalost ale byla neuvěřitelná, což ji dohnalo k dalšímu křiku do vzduchu.
"Co po mně sakra chcete?" zkusila to znova. V hlase už jí hrál náznak paniky a dostávala vážně strach.

"Jestli je to nějaký tvůj pitomý žert tati, přísahám, že tě zabiju! Rozumíš mi Anthony Starku? Zabiju tě!" změny nálad byly kuriozitní.
Tahle otázka jí však přinesla odpověď. Bohužel naprosto jinou, než čekala.

Místností se začalo ozývat neuvěřitelně hlasité pískání. Bylo to šílené. Stačilo pět sekund a Natali si přála svaté ticho a klid.
"Dost, prosím, dost!" křičela z plných plic, ale ten zvuk se jí překřičet nepodařilo.
"Dost, dost, dost! " po tvářích se jí začali kutálet slzy. Ten zvuk ale stále nepřestával. Natali se schoulila v rohu místnosti do klubíčka, zacpala si uši rukama a čekala. Ten zvuk byl šílený. Pořád nepřestával. Stejně tak jako potoky slz, které se řinuly z Nataliiných očí.

Nikdy by neřekla, že ji dokáže takhle zničit pouhý zvuk.
Po snad celé věčnosti se místností rozlilo ticho.

Poprvé si pořádně prohlédla místnost, kde ji drželi. Tmavá kopka bez oken, bez ničeho. Na druhé straně, v prostřed zdi byly velké kovové dveře, bez kliky samozřejmě.

Nat se k nim rozběhla. Začala do nich mlátit pěstí a u toho křičela, ať ji pustí ven.
Po chvíli to vzdala a vyčerpaností se svezla k zemi, kde se zmohla už jen na pláč.
Ten ji vyřídil natolik, že schoulená do klubíčka na zemi usla.

Ráno ji probudila ostrá bolest žeber. S námahou otevřela oči. Nad ní se tyčil nějaký muž v uniformě, kopal do ní a chtěl po ní, aby vstala.

Když se konečně vyhrabala alespoň na kolena, muž oznámil do vysílačky, že už je vzhůru.

Nato se otevřely těžké kovové dveře a dovnitř vešel muž v obleku. Vypadal jako z nějakého časopisu.
"Dobré ránko." ozval se ten neznámý. S ironickým tónem by mohl konkurovat klidně i Natali.

"Kdo jste?" vyhrkla okamžitě a upřela na něj svůj pohled Nat.
"Tady klademe otázky mi!" odfrkl si naštvaně a podal jí nějaký kelímek čehosi, co strašně smrdělo.
"Vypít!" poručil. Nat ale odmítavě zakroutila hlavou. Vysloužila si ránu pěstí do obličeje.
"Vypít!" zařval na ni znova. Ona ale nebyla blbá a znovu odmítla.
Chytl ji pod krkem, přirazil ke zdi a začal ji dusit.
"Tady určujeme pravidla my, kočičko, takže to vypiješ, jinak si mě nepřej!" plivl jí do obličeje a pusti ji na zem.

"Co je to?" zeptala se chraplavým hlasem od škrcení, když tu smradlavou věc vypila. Chutnala stejně, jako i voněla. Odporně.

"Dejme tomu, že to je taková naše pojistka." vysvětlil, ale moc jí to teda nepomohlo.
"Víme, kdo je tvoje matička a víme co umí. Takže jestli máš v sobě byť jen špetku toho jejího séra, tohle ho eliminuje." tohle už jí něco málo řeklo. To by ale znamenalo, že bude bez schopností.

V tu chvíli Nataliino tělo ovládla nehorázná bolest. Spadla na zem a začala se svírat v obrovských křečích. Svět jí zmizel před očima. Neviděla, neslyšela, nevnímala svět. Cítila jen tu ukrutnou bolest.