Red coat (avengers-cz)

33.kapitola

"Počkej, to myslíš vážně?"nestačila se divit.
"Jistě. Teda pokud chceš." měřila si ji pohledem máma. "Je to tvoje rozhodnutí a já za tebou budu stát, ať se stane cokoli." chytla ji za ruku.
"Stejně jako já." chytl ji kolem ramen Tony.
"Jak jsem mohla zapomenout na tak skvělé rodiče?" usmála se se slzami v očích.
"No to nemám tušení." pronesl Tony. "Pojď. Necháme Nat si odpočinout. Dala si jí pěknou ránu." usmál se a společně odešli pryč.

"Jak se cítíš?" zajímal se Bruce, který přišel od vedle a dělal něco u nějakého stroje, který vypadal složitě už jenom při podívání.
"Je mi fajn. Dala mi pořádnou šupu, ale nic to není. Ještě se chvilku prospím a budu v pohodě." přiznala.
"To je dobře." přišel k ní a dal jí pusu do vlasů.

"Jak velkou bolest jí to vrácení vzpomínek způsobí? Co myslíš?" ustaraně si ho měřila.
"Myslíš psychickou nebo fyzickou?"
"Obě."
"Velkou." musel přiznat. "To, co si prožila za měsíce, roky, to teď prožije během několika minut. Bude potřebovat někoho, kdo ji podrží."
"Těch lidí má kolem sebe několik." podotkla Tash.
"Já vím. A teď odpočívej, ať si připravená." dal jí letmo pusu a odešel dodělat práci nutnou pro Nataliino navrácení myšlenek.

O dva dny později Natali seděla na křesle v Brucově laboratoři, po každé straně jednoho z rodičů.
"Jsi si jistá, že to chceš?" ptala se už asi po sté máma.
"Jsem." pevně odpověděla.
"Nevíme, co to udělá. Možná ti to způsobí bolest fyzickou, možná psychickou, možná si jenom vzpomeneš, kdo jsi. To nevíme." obeznamoval ji se vším Bruce. Taky už alespoň po desáté.
"Já vím. A chci do toho jít." znovu odpověděla a na potvrzení svých slov ještě kývla.
"Jsme na tebe pyšní princezno. A pamatuj, že ať se stane cokoli, vždycky tady budeme pro tebe." dal jí pusu na čelo Tony, objala se s Natashou a pohodlně se usadila.

"Tak jo. Můžem." podívala se na Bruce. Ten jí připevnil několik receptorů na hlavu a ještě jí píchl do těla nějaké injekce.
Dlouho se nic nedělo. Nat jen seděla na křesle a nervózně poklepávala prsty. Klepání se však postupně zpomalovalo, až nakonec ustalo uplně. Nat klesla hlava a propadla se do černé tmy.

A pak to přišlo. První vzpomínka. Malá Natali si hrála na pláži s rodiči. Házeli si míčem, plavali ve vlnách, hráli různé hry.
Ihned následovala vzpomínka druhá. Natali, asi 11ti letá seděla na nemocniční posteli a držela za ruku Natashu, která ležela v komatu. Blik a Nat se viděla, jak se v té samé místnosti objímá s mámou, která se po nějaké době probrala.

Další vzpomínka následovala tuhle a pak další a další. Bylo to však zvláštní. Když byla s mámou v nemocnici cítila strach. Pak úlevu. Bylo to, jako by to všechno prožívala znovu.

Ani se nenadála a byla v temné místnosti bez oken a nábytku. Nat přesně znovu cítila ten pocit strachu a bezmoci.
Pocit, který zažívala ale nebyl nic oproti tomu, co cítila, když se objevila v laboratoři. Pouštěli do ní všelijaké hadičky a bolest, kterou cítila tehdy, cítila i teď. Zase prosila o pomoc, zase ten pocit, kdy si přála být mrtvá.

Vzpomínek jako těchto bylo nespočet. Jednou to byly hadičky, podruhé do ní řezali, pak ji po kůži přejížděli horkým železem. Nat si přála konec. Jediné co chtěla bylo, aby to už zkončilo.

A jinak tomu nebylo ani na druhé straně. Natasha s Tonym bezmocně sledovali Nataliino tělo, jak křičí a zmítá se v bolestech. Chvílemi ji museli i přidržet, aby nespadla z křesla, na kterém seděla.

Zlé a děsivé vzpomínky však občas nahradily vzpomínky dobré. Dovolená s Tonym a Pepper, na kterou vzali i Cassidy. Úžasný pocit osvobození, když tancovala a nemusela se ničím zabývat. Radost, když vyhrála soutěž, na kterou dřela několik měsíců.

Její narozeninová oslava, když jí byly 4 a Tony jí objednal poníky. Její první pusa. Její první noc s Clintem. U všech těchto vzpomínek si připadala neskutečně šťastná. Ty však byly poměrně kratší, než ty, které jí nepochybně budou ještě hodně dlouhou dobu způsobovat noční můry.

Bylo to čím dál horší a horší. Natali ječela, prosila, až najednou už necítila nic. Všude kolem ní byla jen tma. A zanedlouho na to se probudila a vystřelila do sedu.

"Natalie? Jsi v pořádku?"
"Zlatíčko, je ti něco?"
"No tak princezno. To bude dobré" vyhrkli všichni tři zaráz.
"Cítila jsem to všechno. Bylo to jako by jsem tam byla. Jako by to bylo skutečné." brečela a přitom se jí třásl hlas. Vystrašeně se otáčela kolem sebe a hledala jakoukoliv známku toho, že už není ve snu. Natasha ji okamžitě začla drtit v objetí, kde se Nat rozbrečela naplno. Po chvilce zvedla hlavu, aby viděla na všechny přítomné.

"Vzpomínám si. Na to, jak jsem s tátou malovala stěnu v pokoji. Jak jsem dostala k Vánocům toho velkého medvěda. Jak jsme byli...jak jsme byli mami ve španělsku. A na to co se stalo před pár měsíci." znovu se naplno rozbrečela a vrhla se mámě do náruče, kde vybrečela oceán.
"Clint." zašeptala. "Clint. Musím ho najít. Musím za ním." vymanila se z mámina objetí a dala se utíkat pryč.

U Clintova pokoje bušila na dveře, div je málem nerozbila. Sledovala, jak Clint s nechápavým obličejem otevírá dveře a než stihl cokoli říct, vrhla se mu do náruče.
"Vzpoměla jsem si. Pamatuju si to, omlouvám se. Je mi to strašně líto. Byla to pitomost. Můžeš mi odpustit? Prosím. Miluju tě. Byla to obrovská chyba." drmolila páté přes deváté. Clint byl zpočátku lehce zaskočený, ale hned, jak mu došlo, co se vlastně děje, uzavřel Nat v pevném objetí.

"Nemysli na to. Na tom nezáleží. Hlavně že už jsi tady. Miluju tě rusovlásko." zašeptal jí do ucha. Nesnášela, když jí tak říkal. Teď to ale bylo jedno. Byli spolu a to je hlavní.
"Taky tě miluju." popotáhla. Slzy se jí neustále valily z očí a pořád né a né přestat. Cítila se jako nějaká hysterka, ale neuměla si pomoct a nedokázala přestat.

"Takže už jsi si vzpoměla na všechno?" odtáhl se na délku paží, aby jí viděl do obličeje.
"Na všechno ještě ne. Budu tam ještě muset párkrát zajít. Je to těžké, ale pujdu."
"Neboj. Zvládneme to jako vždy. Společně." zašeptal a znovu si ji stáhl do objetí.

Moji milí drazí, jsme na konci. Příště už jenom epilog a je to vše. Nebudu tady psát nějakou ohromnou slohovku. To si nechám až na příště. ;) :D... Takže jenom doufám, že se na uplně poslední část těšíte alespoň tak, jako já. Ikdyž mě neuvěřitelně mrzí, že už je konec...:/

A omlouvám se, že díl nevyšel už ve středu. Osobní důvody mi nedovolili psát. Hold čas zastavit nedokážeme a mně spíš chybí, než abych ho měla nadbytek. Vynahrazuju to ale tím, že díl přidávám dneska a ne zítra jak je zvykem. Zítra by už asi stejně nebyl čas...