Red coat (avengers-cz)

31.kapitola

Uběhl týden od doby, co Nat ztratila paměť. Za ten týden se toho celkem hodně dozvěděla. Třeba že její otec vážně nelhal, když tvrdil, že je geniální. Máma si pořád trvala na svém, a to že je to egoistický pablb, ale Nat ho měla stejně jako ji ráda. Oba dva jí přirostli k srdci okamžitě. Stejně jako Pepper, která byla snad ten nejmilejší člověk, jakého znala. Moc lidí sice neznala, ale i tak.
Sblížila se téměř se všemi členy Avenegers. Kromě jednoho. Clinta.

Cítila se strašně nervózní, když byl poblíž a neuměla si vysvětlit proč.

Ozvalo se klepání na dveře a Nat, v domnění, že je to máma s Pepper, které jí v nejbližší době slíbily nákupy, šla otevřít.
"Clinte?" zaskočeně na něj hleděla. "Pojď dál." vyzvala ho.
"Natali...musíme si promluvit." vyhrkl hned, jakmile vešel.
"Nemyslím, že by..."
"Vyhýbáš se mi!" přerušil ji. "A já chci vědět proč. Chci vedět, co jsem udělal." propaloval ji pohledem, který jí byl hodně nepříjemný.
"Neuděl jsi nic."
"Tak proč se na mě nedokážeš ani podívat?!" naštvaně zvýšil hlas.
"Já nevím!"zakřičela. "Ty to nechápeš?! Já nevím kdo jsem. Nevím, kdo jsou lidi okolo mě." stále na něj křičela. "Nic si neudělal, ale já...já teď nejsem...nejsem připravená s někým být. Možná jsem byla před tím. Já nevím. Ale teď rozhodně ne. Musím zjistit kdo jsem a pak co od života chci. A nemůžu...nechci ještě zjišťovat, kdo je člověk, o kterém bych měla vědět všechno. Tohle je na mě zkrátka moc. Určitě si úžasný člověk, ale já teď nejsem někdo, s kým by si měl trávit čas. Možná později, ale teď ne." mluvila už klidným hlasem a snažila se zadržet slzy, které se jí draly z očí.
"Můži ti pomoct Natali. Vždycky to tak bylo. Stalo se hodně zlých věcí, na které si nepamatuješ a já to akceptuji. Ale jakkoli hrozné ty věci byly, vždycky jsme tady byli jeden pro druhého a může to tak být i tentokrát." přišel o krok blíž k ní.
"Ne. Ne teď Clinte. Omlouvám se." sklonila hlavu, aby neviděl slzy, které jí stékaly po tvářích. "Prosím běž." zašeptala, ale nepodívala se na něj. O chvíli později slyšela bouchnutí dveři a v ten moment se rozbrečela naplno.

Vlezla si do postele, stočila se do klubíčka a brečela. Nejhorší na tom ale bylo, že nevěděla pořádně proč. Jistě, rozešla se s Clintem, ale proč ji to tak vzalo? Vždyť ho ani pořádně neznala. Byla moc unavená na přemýšlení nad odpovědí, a tak zavřela oči a nachala se propadnout do černé tmy.

Probudilo ji klepání na dveří. V tichosti doufala, že je to kdokoli jiný, než Clint.
"Můžu dovnitř?" objevil se ve dveřích Natashin rozzářený obličej. Její pohled se však okamžitě změnil na ustaraný, když viděla, v jakém stavu se Nat nachází.
"Zlatíčko, co se stalo?" přešla k ní.
"Nic." posmrkla Nat a utřela si slzy do rukávu.
"A proto brečíš?" posadila se vedle ní.
"Hmmm..." přikývla.
"Natalie, co se děje?" teď už vážně promluvila Tash.
"Nevím. Jsem strašně zmatená. Snažím se si vzpomenout. Nevím kdo jsem a ostatní na to doplácí. Nenávidím se za to." popotáhla znova.

"Tak teď mě dobře poslouchej! Ty to možná nevíš, ale já to vím. Jsi moje dcera. Úžasný člověk, který je neuvěřitelně statečný a na kterého jsem neuvěřitelně pyšná." chytla ji za ruce a podívala se jí do očí.
"Změnila si mě. Víš to? Předtím, než jsem měla tebe, byla jsem agentka na plný úvazek. Bez citů, nečitelná. Ty si ze mě udělala někoho jiného. Vlastně jsi změnila všechny. Věř mi, že nikdy nezapomenu, jak to dopadlo, když tě Tony se Stevem a Clintem hlídali. Byli ti asi čtyři a já šla s Pepper na celý den nakupovat. Když jsme se vrátily, všichni tři spali, v domě byl nehorázný bordel a ty jsi si hrála na zemi a když jsme přišli, upozornila jsi nás, ať jsme ticho, že táta se strejdy spí." dovyprávěla Natasha a obě se zasmály nad představou situace.

"Kéž bych si vzpoměla." povzdechla si se smutným obličejem.
"Možná to bude možné. Jen dej Brucovi a tátovi čas." povzbudila ji máma. "Víš co? Znám něco, co by ti mohlo pomoc." vstala a vzala ji za ruku.

"Notak mami, kam jdeme?" vyzvídala dokola Nat.
"Uvidíš." tajemně se usmála. V tu chvíli cinkl výtah a otevřely se dveře. Natasha s Natali prošli chodbičkou a přes velké dvoukřídlé dveře vešly do obrovské tělocvičny.
"Co tady děláme?" nebyla si jistá Nat.
"Budeme tancovat." obeznámila ji Natasha, mezitím co hrabala ve skříni a hledala boty, které jí hned potom podala aby si je nazula.

"Neumím tančit." upozornila ji.
"Umíš. Věř mi. Jenom opakuj po mně." vyzvala ji Natasha a pak pomalu začla od těch nejjednodušších kroků a netrvalo dlouho a Natali už sama tančila jako dřív.
"Bože! Miluju to!" smála se a točila pořád dokola.
"Vidíš, já ti to říkala. Něco se prostě nezapomíná." usmívala se Natasha.
"Děkuju." objaly se.
"Nemáš zač zlatíčko."

Druhý den šla Natali tancovat znovu. Než však začla, přiřítila se do tělocvičny jako velká voda máma.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptala se tónem, který jasně dával najevo, že něco není v pořádku.
"Jistě."
"Mluvila jsem s Clintem..." nechala vyznít do ztracena Tash. Natali sklopila hlavu a zavřela oči.
"Co si jako myslíš, že děláš? Zbláznila si se?" přímo po ní řvala.
"Podívej mami, já vím, že se ti to asi nelíbí. Ale je to moje rozhodnutí a stojím si za ním." snažila se vysvětlit.
"Neměla si to dělat. Tohle si nezaslouží. Potom, co všechno pro tebe udělal a co všechno pro tebe obětoval. Nezaslouží si to." kroutila nad ní hlavou.

"Jenomže já nevím, co udělal nebo obětoval, chápeš? To je ten problém!" křičela na svou mámu.
"Víš co, mně je to jedno. Ale děláš velkou chybu." otočila se Natasha na patě a práskla za sebou dveřmi. A zřejmě všechnu dobrou náladu, co Nat měla, když sem šla, si odnesla se sebou.

Natasha naštvaně kráčela po Stark toweru. Musela se totiž uklidnit a na střelnici se jí chodit nechtělo. Když si pročistila trochu hlavu, začla přemýšlet o všem, co se stalo.
Věděla, že ztráta vzpomínek Natali jistým slovem pomůže, ale taky jí to ublížilo. A ublížilo jí to víc, než si myslela.

"Tony?" vešla do Starkovy dílny.
"Tady jsem." ozvalo se z rohu, kde Tony zrovna pracoval na nějaké nové hračce.
"Potřebuju s tebou mluvit." nervózně si sedla na židli a propletla si prsty.
"O co jde?" věnoval jí Tony víc pozornosti, než doposud.

"O Natalii." povzdechla si. "Já myslím, že bychom se měli pokusit jí vrátit vzpomínky."
"Zbláznila si se?" zděsil se.
"Já vím, že s tím nesouhlasíš, ale já se nemůžu dívat na to, jak je zmatená a smutná."
"Nat, já vím, že ti vadí dívat se na to, jak špatně na tom je. Ale vzpomeň si na to, jak na tom byla předtím. Všechny ty noční můry, záchvaty, to jak moc vyděšená byla."
"Nemyslím si, že by teď vyděšená nebyla." nesouhlasila s ním.
"Dobře. Možná je vyděšená, ale rozhodně už se nebojí vlastního stínu. A to je pokrok ne? Podívej. Dáme tomu ještě čas. Měsíc. My mezitím s Brucem vymyslíme něci, jak korigovat její myšlenky, aby na tom potom nebyla tak špatně. Souhlasíš?" podíval se na ni tázavě.
"No dobře." povzdechla si nakonec. Nic jiného jí ani nezbývalo. Vždyť Tony měl pravdu.

Už se blížíme skoro ke konci vážení. Už jenom asi dvě kapitolky a epilog. No...nějakou tu slohovečku si nechám až k epilogu. Takže doufám, že jste si jednu s posledních kapitol užili ;).