Názov: Konec Sveta
Kateg.: 10. - Adventure
Autor: MiroslavHarant
• • •
Byla jsem jedna z prvních, kteří to viděli. Jak zemřou. Po naší ulici už týden chodila zvláštní žena. Na potkání objímala lidi a povídala si s nimi. Já se jí vyhýbala, nerada se objímám i se svými rodiči, natož od cizích lidí. Někteří lidé se jí však nevyhnuli. Nevím, přišla mi zvláštní. Jako nemocná. Jednou jsem šla v noci domů, když jsem venčila psa. Ta žena stála uprostřed ulice. A zuřivě se škrábala na krku. Přišla jsem blíž a zeptala se, jestli nepotřebuje pomoc, když ona si zaryla nestříhané nehty do kůže a roztrhla si hrdlo. Krev byla všude a já na to jen zírala, jak bezvládně padá k zemi a krev stříká v rytmu bušícího srdce, které po chvíli bušit přestalo. Na místě jsem zvracela. Rychle jsem běžela se psem do domu, rodičům jsem nic neřekla, dělala jsem jakoby nic. A ač mi to moc nešlo, neměli podezření. Nyní je měsíc od této události. Po městě si najednou lidé začali rozervávat hrdla a objímat cizí lidi. Brzy vládě a všem došlo, že je to nějaký virus. Lidé, kteří to dostali, nepřemýšleli, virus je ovládal, nutil je přenášet ho na ostatní, ačkoliv nechtěli. Mrtví přecházeli do desítek a z desítek do stovek. Vláda vyhlásila na naše město karanténu, ale to ničemu nepomohlo. Virus se stejně nějakým způsobem dostal ven. Do té doby, ale pomalu docházelo jídlo, přeživší rabovali a stávali se z nich hyeny. Když pro jídlo šel jednou otec, vrátil se mrtvolně bledý. Mně i mamce bylo okamžitě jasné, co se stalo. Jeden z infikovaných se ho musel dotknout. Otec nás opustil, šel od nás co nejdál, nechtěl nás nakazit. Máma umřela brzo po něm, nevím na co, jestli na infarkt, či mrtvici, ale nebyl to ten virus, to vím jistě. Zůstala jsem sama. Během té doby jsem se dozvěděla, že virus se dostal do celého světa. A že vědci si myslí, že jeho inkubační doba je tak týden. Nikdo však nepřišel na lék. Postupně se ale začalo blýskat na lepší časy. Lidé, kteří byli schovaní ve svých bytech za zamčenými dveřmi, se nemohli infikovat a virus se nemohl šířit. Nakažení umírali, nikoho však neinfikovali. Lidé začali jásat. Příliš brzy. Virus zmutoval. Dostal oficiální jméno a včetně objímání, lidé propukávali v šílenství. Ničili vše, co jim stálo v cestě, ke všemu živému se snažili dostat, nějak se jim podařilo cítit lidi, cítit život. Nakažení přestali připomínat lidi. Rozbíjeli dveře a už se před nimi nedalo ukrýt. Přestěhovala jsem se na střechu našeho paneláku, pro jídlo chodím vážně, když už potřebuji, ale už skoro není kam. Musím procházet byty mrtvých lidí z našeho paneláku. Kromě mě v něm ještě žije stará paní McFieldová, kterou však moc nevídám, o tom že žije, jsem ale přesvědčená. Nesleduji zprávy, nejde to. Někdo v záchvatu šílenství zničil satelit a přetrhal nějaké kabely. Nejde elektřina, svítit ale stejně není dobrý nápad.
TEĎ
Vracím se na střechu, dnes jsem musela jít pro jídlo do jiné budovy, poněvadž v té naší nic není. Viděla jsem znovu, jak si někdo rozdrásal hrdlo, na ten pohled jsem si však již zvykla. Když se dostanu ke dveřím našeho domu, oddychnu si, znovu jsem přežila. Jdu po schodech do sedmého patra, ve třetím ale strnu. Dveře k paní McFieldové jsou zničené. Dojde mi, co se stalo včas. Utíkám, co nejrychleji můžu a vylezu po žebříku na střechu. Zabouchnu poklop a pak se opřu o zídku a snažím se zklidnit svůj dech. Když tu náhle uslyším hlasitou ránu, jak něco narazilo do poklopu takovou silou, až do něj udělal důlek. Panebože, pomyslím si. Snad to neotevře. Myslím si, že možná ho poklop odradil, ale ne, uslyším další ránu a zavírání praskne. Poslední rána poklop otevře. Nahoru vyleze plešatá žena, které vlasy vypadaly v důsledku nemoci. Vycení na mne své zkažené zuby a rozběhne se ke mně. Já si stoupnu na okraj střechy. Nechci umřít pomalu, nechci čekat týden, dokud si sama sebe nezačnu uvědomovat. Nechci umřít na tuhle nemoc. Udělám jeden krok. Při pádu se mi zvedne žaludek, nepadám však dlouho. Tupý náraz, příšerná bolest a pak nic. Má poslední myšlenka míří k tomu, že jsem ráda, že mě ta infikovaná nedostala.
