Monthly Curse

Úvod

„Půl roku. Pracuji zde půl roku."odpověděla jsem nejistě, ale ihned jsem nasadila svůj neutrální výraz.

„ Takže nám chcete říct, že pro Gratta pracujete půl roku a nevšimla jste si ničeho zvláštního, co by nasvědčovalo tomu, že váš šéf je zločinec?" zeptal se mě muž v černém a podezřívavě si mě přejížděl pohledem, aby snad nepřehlédl něco, co by mu naznačilo, že lžu. Znervózněla jsem, ale snažila se nedat na sobě nic znát.

„ Ne, a opravdu nechápu, jak jste k tomuto závěru dospěli. Můj zaměstnavatel určitě nic nezákonného neprovedl." řekla jsem s jistotou v hlase a pohrdavě odklonila pohled od detektiva směrem ke dveřím. V hlavě jsem si počítala, jak dlouho by mi trvalo znehybnit ho, vzít mu zbraň a vydobýt si cestu ven. Následně jsem, ale tuto možnost zavrhla, protože jsem tušila, že nás za sklem jistě s napětím sleduje celý policejní sbor. Po půl hodině nekonečného monologu vedeného oním vyšetřovatelem nejspíš to ticho z mé strany nevydržel a podrážděně mi dal poslední otázku, která mu určitě probíhala hlavou už od vstupu do dveří.

„Takže, opravdu nevíte kde se Peter Gratte nachází?" jeho otázka zněla téměř zoufale, že jsem se tomu musela usmát. To už na něj asi bylo moc, tak se rychle zvedl a odešel. Samozřejmě za sebou nezapomněl vztekle bouchnout dveřmi. V odpověď na ránu jsem naoko vyčítavě pohlédla ke tmavému sklu, jako bych nechápala, o co tu jde.

Po mnoha dalších stejně nudných a otravných rozhovorech snad se všemi vyšetřovacími útvary, které existují, je to asi taky přestalo bavit, a tak mě dva mladí vysocí policisté (jsem celkem malá, takže jsou pro mě vlastně skoro všichni vysocí) odvedli za velké kovové dveře až do cely předběžného zadržení a tak jsem tam zůstala trčet ještě asi další dva dny. A pak...

Bylo myslím úterý, kolem půlnoci, jo já vím, rychle jsem ztratila přehled, ale tam nebylo ani okno, abych poznala, jestli se už stmívá, tak sem to tak nějak tipovala podle občasné policejní kontroly. Jinak jsem tam ale celou tu dobu byla úplně sama, jakoby měli strach, abych je snad nezabila pohledem. Najednou jsem uslyšela silný výbuch ode dveří, které byly za rohem. Zvědavě jsem vykoukla přes mříže. K mé cele přiběhl muž celý v černém s kuklou a svazkem klíčů od cel. Začal je jeden po druhém zkoušet. Nakonec našel ten správný, otevřel, já se na něj hned vrhla a silně ho objala. Pocítila jsem, že je z toho trochu nervózní.

„Omlouvám se" pronesla jsem, když jsem si uvědomila, jak jsem ho objala a rychle se odtrhla.

„ Ty si pro mě vážně přišel." koukla jsem na něj užasle.

„ No jasně, vždyť jsem to slíbil. A teď pospěš, musíme odsud hned pryč. Nahoře na nás čeká vrtulník." chytl mě za ruku (z toho doteku se mi rozechvělo celé tělo a myslela jsem, že se složím, rychle jsem se otřepala, to abych se uklidnila) a táhnul směrem ke schodům. „ A jak se ti vlastně podařilo se sem dostat i s bombou aniž by tě chytli. Vždyť jich tam hlídalo nejmíň tucet." optala jsem se ho při běhu.

„ No, je spoustu lidí co mi něco dluží tak jsem si vyžádal malou protislužbičku." šibalsky se směrem ke mně usmál a zrychlil tempo, že jsem mu sotva stačila.

On se pro mě opravdu vrátil. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jo asi jsem do něj „trochu" zamilovaná, ale to je jedno protože on ke mně nic necítí a asi nikdy nebude.

Počkat, počkat...asi bych vám měla vysvětlit, jak jsem se dostala do situace, že mě půl dne vyslýchali, pak zavřeli a teď utíkám z policejní stanice se šílencem, co jí nechal vybouchnout, protože buďme k sobě upřímní, to se normálním lidem nestává. Takže...

Logicky asi nebudu normální...a jak začalo tohle šílenství?