Monthly Curse

Nudle

Ahojky, nahoře máte Henryho. Takhle si ho prostě vždycky vybavím, ale vy si ho klidně představuje jinak. A ještě bych vás chtěla poprosit třeba o nějáký ten komentář, abych znala váš názor na můj doposud první pokus svůj mozek využít na něco smysluplnějšího.
Kiwus

„Já...já nevím prostě jsem vám chtěla přinést oběd." Odpověď jsem skoro zašeptala a při tom jsem mu podávala malou bíločervenou krabičku a doufala, že mi jí nehodí na hlavu.

„Takže jste sem vtrhla s hodinovým zpožděním a ohrozila jste tím budoucnost milionového projektu, jen abyste mi přinesla nějakej zatracenej oběd." Vyčítavě se na mě podíval a po chvíli mi vytrhl krabičku z ruky. Tak to už byla poslední kapka.

„To si snad ze mě děláte srandu. Pošlete mě na druhou stranu New Yorku kvůli tomu vašemu zatracenýmu obědu, kterej jste tolik potřeboval, a teď mi to ještě vyčítáte. Vsadím se, že kdybych přišla včas, ale bez toho vašeho milovanýho obědu tak to bude úplně stejně, akorát bych teď nebyla zmoklá." Tak teď se mi trochu ulevilo. Na chvilku jsem měla šanci zpozorovat v jeho očích překvapení z toho, že se mu někdo postavil, ale hned zase nasadil ten svůj brutálně vzteklej výraz. Upřímně šel z něj trochu strach.

„Prosím uklidněte se, ona za to nemůže. Neměla moc času a upřímně je opravdu těžké tu restauraci najít." Henry pomalu přemílal slova v puse jako by zvažoval, jestli mu nemá spíš dát nějaký sedativa.

„ Mám být klidný? Přilítne si sem tahle malá holka a myslí si, že si může dovolit všechno a já se mám uklidnit?" myslím, že ta sedativa by byla lepší a mnohem jednodušší alternativa. S tou malo holkou mě teda urazil (vím, že mám drobnější postavu ale tohle nemělo s výškou nic společného) ale asi se mu musím omluvit, aby z toho náhodou nedostal infarkt.

„ Promiňte já jen...ještě jsem si na New York úplně nezvykla." Řekla jsem tak sladce, jak jsem jen byla schopná, abych ukončila tuhle hloupou hádku a snažila se zatvářit co nejvíce provinile. Nejspíš na to skočil, protože jeho pěsti a tvář povolily ze zatnutí.

„Dobře, ale tohle už si nedovolujte. Henry vám vše ukáže a děkuji za oběd." Řekl přísně a odešel.

„Ahoj já jsem Jessica. Budeme si tykat, ne? A děkuji, že si se mě zastal.

"
Věnovala jsem mu jeden krátký děkovný úsměv a podala mu ruku.

„Henry. A z Gratta si nic nedělej takový je pořád a na všechny. Potřebuje si tím dokázat, že on je ten velkej šéf." Oplatil mi úsměv.

Peter Gratte

Co si kruci myslela. Nechápu, že se tak zdržela jen kvůli nudlím. A ještě se chovala jakoby nic, byla drzá a ještě mi lhala do očí. Musím ale uznat, že je jiná než jsem si myslel. Je odvážná a umí improvizovat. To se mi hodí. Hmm...ty nudle jsou skvělé, jako vždy. Možná bych jí měl vysvětlit, o co jde, aby to měla z první ruky. Její spolupráce by pro mne byla velice výhodná. Až dojím tak si jí zavolám.

Jessica

„Děkuji za prohlídku a příjemný rozhovor. Po tom co se dneska stalo, jsem si potřebovala popovídat s někým normálním." Usmála jsem se spíše pro sebe.

„Jasně. Cokoliv budeš potřebovat, jsem ti k dispozici." Henry je fajn. Jediný kdo mi tu bude rozumět. Je na tom stejně jako já, jen je tu o pár týdnů déle.

„Slečna Parkerová?" poklepal mi někdo na rameno.

„Ano, co potřebu-u-jete?" otočila jsem se a v tu chvíli jsem myslela, že omdlím strachy. Rychle jsem o dva kroky ustoupila a spadla tak Henrymu přímo do náruče.

„ Musíte jít se mnou." Řekl obrovský, svalnatý, potetovaný chlapík v černém oblečení se sluchátkem a slunečními brýlemi. Což vypadalo dost divně, když si vezmu, že venku pršelo a bylo pod mrakem. Ale asi jen součást jeho image. Když jsem si uvědomila že jsem pořád v Henryho náruči, rychle jsem vyskočila a on mě s úsměvem pobídl abych šla za svalovcem. Já za ním radši rychle cupitala, abych ještě nepřišla k úrazu. To už by byl vrchol. Přišli jsme k matným skleněným dveřím a on mi naznačil, že dál už mám jít sama.

„A jak se vlastně jmenujete?" Zeptala jsem se mile.

„Jsem Bob. Bob Norton." Řekl trochu veseleji, jakoby měl radost, že se na něj někdo usmál. Pokývla jsem hlavou, že už musím jít. Opatrně jsem zaklepala na dveře, abych je snad ještě nerozbila.

„Dále..." Ozval se známý hlas.

„Volal jste mě, pane?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že ano.

„Potřebuji vám všechno vysvětlit, abyste pochopila, proč vás tady mám." Ukázal na křeslo vedle sebe, abych si sedla a já pochopila, že tenhle rozhovor nebude jen na pár minut.