Monthly Curse

Stejná jako ostatní?

Všechno to začalo jednoho krásného slunného letního dne... Ne nebudu vám lhát, ten den bylo hnusně a chcalo jak svině (pardon za ty výrazy, ale vy jste v tom počasí nemuseli běhat jak absolutní debil a hledat nějakou blbou, zatracenou restauraci protože váš šéf má rád tamní čínské nudle). No a pak, když už jsem byla úplně promoklá a měla pocit, že sem prošla snad celej New York, jsem ji uviděla. Malou zapadlou uličku, na jejímž konci na mě výsměšně blikal nápis Asia Bistro.

„Yes." zařvala jsem na celou ulici, že se na mě všichni co zrovna procházeli okolo, podívali s výrazem, ona se úplně zbláznila. Ale bylo mi to jedno. Zaběhla jsem tam a vzala radši dvojitou porci, abych se náhodou nemusela vracet, protože to bych fakt nedala (Zaprvé bych to znovu asi nenašla a za druhé jsem měla co dělat abych se s nima domluvila). Asi vás teď napadlo, proč jsem nejela autem nebo MHD. No jednoduše proto, že ze silnice bych si asi těžko všimla malého zapadlého bistra, o kterém podle mě nevěděli ani na katastru budov města New York. Teď mě tak napadá, že jsem asi divná, protože jsem svého šéfa ještě ani neviděla a už kvůli němu běhám po celém městě a to jenom proto, že jeho bývalá asistentka mi řekla, že bych si tím mohla šplhnout (jako, ne že bych tohle normálně dělala, ale tuhle práci vážně hodně potřebuju). Stopla jsem si taxík a vyrazila směrem na Manhattan. Mezitím...

Henry Field (historik)

„Pane Gratte, vaše nová asistentka dorazí asi za 20 minut." sdělil jsem a sedl si ke stolu, ke kterému si za malou chvíli měli sednout i ti nejlepší archeologové a historici na světě. Ještě nevím proč, ale bude to něco velkého.

„A co jí tak zdrželo?" zeptal se mírně podrážděně. „Šla vám pro váš obvyklý oběd na rozkaz vaší bývalé asistentky. Předpokládám, že měla problém to najít." Trochu jsem se nad tou myšlenkou pousmál, protože já bych to nenašel dodnes. Úsměv mě ale po pohledu na Gratta rychle přešel.

„Rita už by tu byla." zamumlal „No nic, tak mi zatím aspoň řekni, co o ní víme." řekl trochu nervózně, to asi z té schůze a tak jsem spustil.

„ Jessica Parker, 26 let, pochází z Británie, do USA se přestěhovala před rokem, Studovala historii a angličtinu. Její rodiče byli lékaři v terénu, před pěti lety zemřeli v Afghánistánu. Má staršího bratra, se kterým moc nevychází." Odmlčel jsem se a pohlédl na přiloženou fotku. Měla tmavě hnědé vlasy po ramena, a ještě tmavší oči. Vypadalo to, že často a ráda smála, třeba Gratta obměkčí a nebude tak vážný. (to asi těžko, ale nikdy nevíš).

„ A je celkem hezká." podotkl jsem nenápadně ale tak aby to Peter postřehl.

„ Ukaž." Chladně se na mě podíval, ale byla na něm vidět jistá zvědavost a vytrhl mi fotku z ruky. Chvíli ji sledoval neutrálním pohledem, pak se ušklíbl a hodil mi fotku zpět.

„Stejná jako všechny ostatní." řekl poté suše, otočil se k velkému oknu a tiše shlížel na deštěm promoklý New York.

Jessica Parker

Rychle jsem se rozběhla od taxíku směrem velké budově s různými kancelářemi. Ještě že už jsem trochu uschla. Vběhla jsem do budovy a zamířila k výtahu. Jela až do nejvyššího patra. Když jsem se trochu uklidnila a pohlédla do zrcadla, zděsila jsem se sama sebe. Naštěstí jsem se dneska nestihla namalovat takže jsem teď alespoň nevypadala jako míval, ale i přes to. Ty rozcuchaný mokrý vlasy a k tomu ještě půl hodiny zpoždění. Tak tohle nudle nevyžehlí. Hned jak se výtah zastavil, vyběhla jsem na chodbu, nehledíc na to do kolika lidí jsem vrazila, a hledala společenskou místnost. Konečně jsem našla ty dveře. Vběhla jsem tam jen tak bez zaklepání a uvědomila jsem si to, až ve chvíli kdy se na mě upřely pohledy všech přítomných (sakra kam se podělo moje vychování). Jeden z nich, který vypadal zvláště naštvaně, se zvedl.

Byl to asi, teď už můj bývalý šéf, Peter Gratte. Jestli mě po tomhle nevyhodí tak už nevím. Přistoupil ke mně, takže jsem měla šanci si jej poprvé a naposled pořádně prohlédnout. Vypadal...