Monthly Curse

Nabídka, která se neodmítá

Peter Gratte

„Takže, ti lidé, které jste dnes viděla, jsou archeologové a historici, naprostá špička ve světě. A byli tu proto, že pojedou na archeologickou misi, pokud tedy budou souhlasit a připojí se k nám. Chystáme se jet do Číny, kde se nyní nalezlo obrovské naleziště. Je to celá vesnice a jsem přesvědčen, že se tam nachází odpovědi. Odpovědi na to proč se lidé žijící v tom období schovávali do hor, když pod horami byly stovky hektarů neosídlené úrodné půdy. Já si těžce vydobyl první místo, takže povedeme první expedici, která se tam podívá." ukázal jsem na ní.

„Proč? Protože věřím, že je to přelomový objev." Snažil jsem se říct stručně.

„Povedeme? " zeptala se nechápavě.

„Ano. Potřebuju vás tam. Myslíte, že jsem vás vybral jen kvůli vaší hezké tvářičce? Potřebuji poradce, někoho kdo mi pomůže, když si nebudu vědět rady." Trochu se začervenala.

„Ale vždyť máte Henryho, ne?" zeptala se za moment trochu překvapeně.

„To sice ano, ale on je spíše jako můj asistent a já potřebuji kolegu, někoho kdo tomu rozumí a nebojí se mi vzepřít, když ví, že dělám chybu, která by měla následky. A myslím, že vy jste přesně ten typ člověka. Takže, co vy na to?" vypadala trochu zděšeně, když jsem to na ní takhle vybalil. Asi si myslela, že bude jen má asistentka. A já upřímně taky, ale teď si myslím, že ona má na víc. Cítím to z ní. Fascinuje mě.

Jessica

To myslí vážně. Před chvílí mi vyhrožoval vyhazovem a teď mi nabízí spolupráci. Jsem překvapená a taky namíchnutá a nejspíš úplně rudá. Trochu z toho vzteku, ale hlavně...Vážně řekl, že jsem hezká? S takhle náladovým člověkem bude hodně těžký spolupracovat, ale zase je to jedinečná příležitost něco dokázat.

„ Dobře pane Gratte, jdu do toho s vámi." Řekla jsem a zhluboka si vydechla.

„Výborně. Já věděl, že budete souhlasit. Těším se na naši spolupráci." Poznamenal s neznatelným úsměvem a podal mi ruku. Měl jemný, ladný a elegantní stisk ruky.

„J-já taky." řekla jsem trochu vyklepaně. Z jeho doteku mě zvláštně, ale příjemně mrazilo. Pro jistotu jsem jeho ruku pustila, protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho ji už držím.

„Tak já už raději půjdu. Musím si ještě něco zařídit." Zvedla jsem se a otočila se směrem k odchodu.

„Mohl bych vás ještě o něco poprosit?" to mě zastavilo a pomalu jsem se otočila.

„O co?" zeptala jsem se s úsměvem (jak jinak).

„Přinesla byste mi prosím zítra zase nudle?" zdálo se mi to nebo mě právě poprosil o nudle. Nechce se mi to znovu hledat.

„Samozřejmě, moc ráda." Řekla jsem s úsměvem a on mi ho vrátil jen malým úšklebkem, asi se moc nesměje, protože to neumí. Při odchodu jsem si v duchu nadávala.

Kruci co to sakra děláš, to budeš zase celý dopoledne hledat to zatracený bistro. Jen aby se na tebe usmál.

Řval na mě můj vnitřní hlas celou cestu z jeho kanceláře až domů. Nic ani nikoho jsem ale nevnímala, a pořád myslela na ten jeho malý neznatelný úsměv a ty tajemné oči. Probrala jsem se až před dveřmi svého bytu když jsem si uvědomila, že nemůžu najít klíče. Do háje já je někde ztratila. Tak to je bomba. To se může stát jenom mě. Automaticky jsem volala Carol, nejlepší kámošce a v podstatě jediný, kterou mám. Klíče vyřeším zítra, protože dneska už bych se s domovníkem hádat fakt nemohla.

„ Ahoj Carol, mám takovej malinkatej problém. Nemohla bych u tebe dneska přespat?"

„Zase si ztratila klíče..." začala se strašně smát.

„Nech toho. Dneska už na to fakt nemám náladu." Řekla jsem tak hořce jak jen sem uměla, aby pochopila, že by mě neměla provokovat.

„Jasně. Klidně přijeď. U mě máš vždycky místo. Vždyť to víš." Řekla teď už úplně vážně a ukončila hovor.

Stopla jsem si taxi a to mě odvezlo o pár bloků dál před byt mé kamarádky. Už na mě čekala mezi dveřmi. Jen jsme se pozdravily a ona mě bez zbytečných řečí pustila k sobě do bytu a ukázala na velký rozkládací gauč v obýváku.

„Doufám, že ti to stačí. Bohužel ještě nemám zařízený pokoj pro hosty." Řekla klidně a podala mi deku a polštář.

„Jasně že mi to stačí. Děkuji, jsi úžasná." Řekla jsem jí vděčně a vydala se ke gauči.

„Dobrou noc" zvolala na mě Carol při odchodu do ložnice.

„Dobrou" odvětila jsem a už si rozestýlala.

Lehla jsem si a zavřela jsem oči. Ale nemohla jsem usnout, jen sem se převalovala na gauči. Pořád jsem na něj musela myslet. Je jiný než ostatní muži. Podle mě ale nebyl vždy tak vážný, něco se mu muselo stát. Musím zjistit co...