Hot for Teacher (CZ)

2. Kapitola - Pomoc, prosím!

Krájela jsem pomeranč, měli jsme zrovna Kuchyňky a dělali jsme ovocnou mísu, a ty kousky ovoce měli mít nějaké tvary (např. květin, motýlků...) a skupinka s nejlépe dekorovanou ovocnou mísou získá plastovou lžičku. Asi si říkáte proč, sakra, plastovou lžičku!?

Protože která skupinka bude mít na konci roku nejvíce plastových lžiček, ta vyhraje kulinářský zájezd do Francie, kde má zaplacený dvoutýdenní kurz vaření, je to každoroční školní akce.

Má skupinka se skládala ze mě, Samanthy, Karen, Barbary a Nelsona Waterse, kterého k nám připojila paní Bradleyová, protože s ním nechtěl nikdo být.

„Anito?" Přišel za mnou Nelson. „Ano, Nelsone?" Snažila jsem se ke všem chovat mile, aby o mě nikdo nemohl říkat hnusné drby.

„Myslíš, že ty banány vypadají dobře? Nejsem si jistý." Jeho pohled byl smutný. Ukázal mi mísu plnou nádherně vykrájených banánu do tvaru pěticípových hvězdiček.

„Nelsone, to je krása! Páni, netušila jsem, že jsi tak pečlivý..." Vykouzlila jsem mu na tváři úsměv.

Zazvonilo:
„Děti, všechno doděláte další hodinu, nikdo nepracuje o přestávce, aby to bylo fér!" Paní Bradleyová nás všechny vyhnala.

Přestávky jsem se snažila trávit venku, protože uvnitř školy jsem bývala osm hodin denně, navíc, škola měla celkem hezký dvůr.

Zazvonilo na hodinu/ve třídě:
„Tak, všichni zpátky do práce! Lžička čeká na vítěze!" Popohnala nás paní Bradleyová. Naznačila přitom menší zatleskání.

„Tak jo, já se teď ujímám hrušek, vy si ten zbytek nějak rozeberte." A utekla jsem k nožům a tácku s hruškami.

Začala jsem s krájením, šlo to hladce, hrušky byly měkké a krájení mi šlo od ruky. Najednou jsem ale ucítila lehké zaštípání u malíčku. „Sss, au!" Zaječela jsem. A pak jsem to uviděla, uštípla jsem si nožem kousek nehtu a trošku nařízla kůži pod ním.

Byla to skvělá kombinace odporné bolesti a zvedání žaludku, protože se mi dělá špatně z krve.

„Anito! Ty...krvácíš!" Zakřičela Anna-Marie (čti Ena-Merí) z jiné skupiny, ve které byla se Stephanie a Adele. Díky za upozornění, Anno-Marie! Jako bych to nevěděla.

Já jsem běžela k umyvadlu, abych to schladila studenou vodou, ale cestou jsem za kopla o koš, protože jsem běžela jako šílená a bouchla jsem se o šuplík do hlavy. Už jsem ani nebyla schopná říct prosté au. Bylo mi na omdlení.

Objevila se u mě celá třída v čele s paní Bradleyovou. „Holka jedna nešťastná, Anno-Marie a Stephanie, běžte a najděte na chodbě nejbližšího mužského učitele, aby ji odnesl ke školní lékárnici!" Anna-Marie a Stephanie hned vyběhly. Paní Bradleyová mi podepřela hlavu.

Do třídy se Anna-Marie a Stephanie hned vrátily a hádejte s kým? S francouzštinářem, jo, s TÍM francouzštinářem.

Slyšela jsem jenom: „A kde je ta chudinka?"; „Já ji teda vezmu."

Pak jsem jenom ucítila jak mě chytá pod koleny a pod pažemi. Byl dokonalý, vůbec mi nevadilo, že mě nesl, ale rozhodně jsem si nepředstavovala, že mě ponese s useknutým nehtem a rozbitou hlavou za školní doktorkou. Usla jsem mu v náručí.

Probuzení:
Probudila jsem se na posteli u školní lékařky. Malíček jsem měla ošetřený a na hlavě mi něčí ruka držela led, moje nebyla. Pořádně jsem rozlepila oči a byl to ON, okouzlující Francouzštinář Tom Ridley s nehorázně svůdným britským přízvukem. „Všechno v pořádku?" Usmál se na mě široce.

TO BE CONTINUED...