Pomoc na prvním místě

7. kapitola

O několik měsíců později..

Konečně jsem se odpoutala od vozíčku a mohla normálně chodit. Poslední měsíce když jsem začala chodit znovu do školy jsem jezdila na vozíčku, to by mi ani tak nevadilo, ale ty upřené pohledy mích spolužáků a ty jejich otázky typu: "Jaký to je?"

" A kdy budeš moct normálně chodit?"

"Nechceš s tím pomoct?"

Vážně mě to unavovalo. Za ty měsíce jsem neviděla ani Vadima, možná se na mě vykašlal a to už jsem si myslela, že mu na mě záleží. Nemám přátele, kterým bych se svěřovala, nemám přítele, který by mě miloval... nemám nikoho až na mojí milovanou rodinu. Jak já si jí v poslední době vážím.

--

--

"Milí žáci." začala učitelka, když nám začala třídní hodina. "Napadlo mě, že už jsme si dlouho neudělali nějaký výlet do okolí. Prahu znáte jistě moc dobře, také jsme už se několikrát vidali na Kladno a tak mě napadlo, že bychom se mohli vydat nějak trošičku dál. Ovšem ne moc daleko jelikož doprava v poslední době není moc levná. Je místo kde jsou nějaké památky a kam byste se chtěli potívat?"

Super. Jenom jsem se odpoutala od vozíčku hned musíme podstupovat nějaký "velký výlet" .

Jako jediná se přihlásila moje spolužačka Marie.

"Ano Maruško." usmála se na spolužačku naše třídní učitelka.

Všichni se při tom oslovení zasmály.

"Napadlo mě, že Nymburk je vážně nádherné město a, že není ani tak moc daleko."

Počkat? Co to řekla? Ne.Ne.Ne.NE!!!

Já vím šance je téměř nulová, že ho potkám, ale ... vzpomínky. Paní učitelko. Prosím. Řekněte. Ne.

"Ale to je úžasný nápad." usmála se paní učitelka.

"Souhlasíte? Kdo chce jet ať zvedne ruku." dodala.

Všechny ruky až na mou se rozletěli do vrchu. Jen já jsem seděla jako přimražená na židli. Super .. výlet do Nymburka. Nemůžu se dočkat.

--

--

Doma

"Ahoj mami. Mám pro tebe velkou prosbu." napadlo mě že bych se z toho výletu mohla ulít.

"Copak?" usmála se.

"Víš, za týden jedeme na výlet do Nymburku a asi sdřejmě víš, že.. se mi tám moc nechce."

"Kvůli Pavlovi?" nakrčila obočí mamka.

"Neříkej přede mnou jeho jméno." špitla jsem.

"Zlato. Myslím, že tohle je skvělá příležitost se dozvědět něco nového a k tomu... máš hodně zameškaných hodin."

"To jo ale.." nedala jsem se.

"Vím je to pro tebe těžké, ale..." obejmula mě.

"Já vím, že to zvládneš." zamrkala na mě svými dlouhými řasy.

Vrhla jsem po ní svůj falešný úsměv. "Tak díky moc." 

Hrozně moc děkuju za překonání 1K reads! <3