Pomoc na prvním místě

9. Kapitola

"Nemáš být ve škole?" pokračovala jsem, poněvadž jsem nechtěla.

"Jo, ne nejsem za školou! Měli jsme s klukama (ukázal na skupinku namakaných kluků) zápas, tak jsme se stavili na jídlo."

Mlčky jsem na něj civěla. Neměla jsem slov.

"Vyhráli jsme vím, že tě to asi nezajímá, ale..."

..Jo uhádl jsi, opravdu mě to nezajímá." skočila jsem mu do řeči.

Byla jsem na sebe pyšná. Čuměl jako bych byla nějaký.. orangutan?! Myslím si, že jsem mu to pěkně naložila.

"Hele, věděl jsem, že mi hned neskočíš do náručí, ale sakra Emmo.. nechci být s tebou nepřítel. Tu noc.. byl to omyl."

"OMYL?!" byla jsem vzteky bez sebe. "Co kdybych tohle udělala JÁ tobě? Hm...? Ty jseš prostě nemožný ňouma!"

Nevím co mě to popadlo, ale jednoduše jsem vzala můj tác s jídlem a hodila to po něm. Všechno maso a zelenina vyletěla do vzduchu a přistáli mu na jeho vlasech. Tady to má.. "Co tě to..?" otřepal si rukama hlavou a chtěl pokračovat, ale já toho mám ještě docela dost na srdci.

"Kvůli tobě jsem byla několik měsíců na vozíčku. Měla jsem psychický trauma, od tý doby jsem se vyhýbala všem klukům!"

No.. možná jsem trochu lhala. Vadima jsem viděla ještě v nemocnici, ale.. od tý doby ne. Hlavně jsem chtěla, aby mu to došlo.. TO CO MI UDĚLAL!

Vyběhla jsem ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Sedla jsem si na schod a.. začala jsem brečet. Cítila jsem na sobě pohledy všech kolemdoucích, ale.. mě to bylo prostě jedno. Klidně si o mě myslete co chcete. Mě je totiž už všechno jedno.

--

--

*Doma*

Vzřítila jsem se do vchodových dveřích našeho domů jako bouřka.

"Tak, tohle jsi mi udělala! Kvůli tobě jsem ze sebe udělala magora." neměla jsem energii křičet. Schoulila jsem se na zem a dala jsem se ve velký pláč.

"Zlato, tohle jsem.." zvedla mě ze země a posadila na pohovku. Objala mě a já pocítila vůni jejího parfému.

"Já vím." sklopila jsem oči.

"Dáš si čaj?" usmála se na mě máma.

Moje máma dělá ten nejlepší čaj na světě. Je to ten nejlepší lék na problémy, no a taky její domácí zmrzlina.

"Jasně že jo. A taky višňovou zmrzlinu."

"To máš zrovna štěstí. Včera jsem ji dělala, takže ji budeš mít pěkně čerstvou." usmála se.

Zbožňuju svoji mámu. Byla jediná (společně s mím tátou) která mi pomáhala v mích nejhorších chvílích života. Potřebuju ji. Je mi teď nějak líto všeho co jsem jí v poslední době řekla.

Máma mi donesla misku s višňovou zmrzlinou a hrnek horkého čaje. Najednou mě polilo horko. Vadim. Tak dlouho jsem ho neviděla. Stýská se mi. Možná se na mě vykašlal, nebo..

"Mami, volal někdy Vadim?"

"Kdy?" zeptala se máma a usrkla si horkého čaje.

"Někdy. Kdykoliv." viděla jsem v mamčiných očích rozpaky. Takže jo.

"Ano. Ale řekla jsem mu že nejsi připravena se s nikým stýkat." sklopila oči k svému hrnku.

"V tom případě s ním chci mluvit."