Pomoc na prvním místě

12. Kapitola

Když jsem se ráno vzbudila, stále jsem myslela na ten sen. Co to mělo znamenat? Proč se mi tohle zdá? Rychle jsem do sebe hodila snídani, osprchovala jsem se a vyrazila na bus.

"Crrrrrrrrrr." zazvonila jsem na zvonek. Čekala jsem tam ještě nějakou dobu, když v tom otevřel Vláďa.

"Emmo? Co tady děláš, myslel jsem, že jste se rozešli."

"Ano, rozešli jsme se, ale myslím, že máme spolu něco ještě.. nedořešené."

"Aha. Pavel je ve svém pokoji."

Přikývla jsem a vydala se za ním. Zaklepala jsem na jeho dveře. Srdce mi bilo jako o závod. "Dále." ozvalo se za dveřmi. Otevřela jsem je. Pavel seděl na židli u svého počítače, obklopený mnoha knihami. Když jsem vešla, otočil se. V jeho očích jsem vyčetla nechápavost. "Co tady děláš." řekl. "Musíme si něco vyřídit." Přikývl. "Posaď se." řekl a ukázal na volnou židli. "Díky." Pak se na mě otočil.
"Tak, co potřebuješ?"
"Hele... vadí mi, nebo se spíš bojím toho, co bude dál." Pavel se na mě nechápavě podíval. "Nechápu, jak to myslíš."
"Nerozešli jsme se v dobrým, protože se věci měli tak jak se měli." Pavel sklopil hlavu. "Udělal jsem blbost .." řekl a chtěl pokračovat, ale já jsem ho přeskočila.

"Počkej.. nepřišla jsem, aby ses mi omlouval. Minulost se nepřebarví."
"Tak proč si přišla?"
"Chtěla jsem, aby jsme byli.. kamarádi."
"Proč tak najednou?"
Na chvilku jsem zaváhala, co mu odpovím. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho beru jako násilníka, který by mě dokopal k smrti, to by to naše přátelství a mír dobře nezačal. "Jseš skvělý člověk a.. nechci tě ztratit jen kvůli jedný blbosti." zalhala jsem.
Viděla jsem v něm, že mi moc nevěří. "Aha.. já.. nejsem si jistý. Nejsem dobrý člověk a já to vím."

Kousla jsem se do rtu. "Tak fajn... prostě.." Nastala krátká pomlka. "..se bojím."
"Čeho?" Pokrčila jsem rameny. "Nikdy bych ti nic neudělal Emmo, co to do tebe vjelo?"
"Zdál se mi sen."
"Takže mě odsoudíš kvůli jednomu snu? To je moc hezký. Víš co? Jestli si došla jen kvůli tomu, aby jsi neměla noční můry, když víš, že to vlastně se mnou nemyslíš ani trochu málo.. můžeš rovnou odejít. O nepravý přátelství nestojím."
"Nemyslela jsem to tak."

"A jak teda?" Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem, jak mě pálí oči. Vzpomněla jsem si na ten den. Na Kačku, mojí tehdy jedinou "pravou" kamarádku, která.. nemůžu na to myslet. Na Vadima. Na to, jak mě přejelo auto. Jak mě ani Pavel nenavštívil. "Máš pravdu, tohle by nešlo. Už musím jít." řekla jsem a už jsem se měla na odchodu. "Emmo?" zastavil mě. Pomalu jsem se otočila. "Já.. přemýšlel jsem a dostal jsem se k názoru." Povytáhla jsem obočí. "K.. ja-jakému-u." zakoktala jsem se. Vzpomínky byli silnější než já. "Možná je i dobře, že jsme se rozešli. Neklapalo to a.. " povzdechl si. "...jsme jiní." Přikývla jsem a vyletěla jsem z jeho domu, co nejrychleji to šlo. Nikdy mě neměl rád. Možná chvilku, ale to ostatní bylo jen divadlo. Nelituje toho, že jsem se s ním rozešla. Takže jediný, kdo má slzy na krajíčku jsem já. Trpím jenom já. Aby toho nebylo málo, když jsem šla domů z autobusového nádraží, potkala jsem Váďu, který poznal, že brečím. Neměla jsem náladu na to, že bych mu musela odpovídat na milion otázek, tak jsem radši utekla. Daleko od všech. Paráda, takže sis to právě pokazila i toho, kterému na tobě vážně záleželo. Tleskám si.