I'm obsessed of you.

Všechno má svůj konec

Cara:

Bohužel, všechno hezký jednou končí. Dnes jsme na Hawai poslední den. Stalo se tady toho hodně a doufám, že až se vrátíme domů, to neskončí. Ráno jsem vzhůru jako první. Scházím schody dolů. V kuchyni si chystám moje oblíbené kakao, na křesle si beru tu nejchumdelatější deku, jaká existuje a sedám si na gauč. Beru si ovladače a projíždím všechny možné programy. Nakonec to vyhrává nějaký akční film. Ani nevím, jak se jmenuje. Zakrývám se až po bradu, usrkávám ještě horké kakao a vzpomínám na celý měsíc tady strávený. Bylo to dokonalé. Dostávám se k tomu co se stalo včera odpoledne a pomalu pokračuji do předešlých dnů. Nesmí mi ani jedna vzpomínka utéct. Co kdyby se už nikdy nic takového nestalo? No a na konec, si jako většina lidí nechávám to špatné. Vrátíme se, půlka prázdnin za námi a Harry s klukama odjíždějí na turné. On chce, abych jela s nimi, prý tam bude i Perrie, ale copak můžu nechat doma jen tak rodinu? Celé prázdniny jsem s klukem, kterého ani mamka pořádně nezná a ony jsou doma samy. "Ahoj, krásko." promluví na mě tím jeho rozkřáplým hlasem, který má jen po ránu.

Harry:

Ráno, se probouzím sám v prázdné posteli. Chvíli zůstávám jen tak ležet. Doufám, že s námi na to turné do Ameriky poletí. Byl bych tak neskutečně moc rád. Tenhle výlet jsem si moc užil a doufám, že ona to cítí stejně. Mám ji opravdu moc rád. Víc, než si dokáže kdokoliv představit. Vždy, když se na mě usměje, připadám si jako malej klučina o Vánocích. A ty její oči. Když se rozčílí, roztáhnou se jí zorničky, jako kdyby si něco vzala. A když je šťastná? Má tolik jiskřiček v očích, že by je nikdo nespočítal. Je to prostě moje princezna a nikomu ji nedám. Po chvíli se odhodlávám jít dolů. Už ze schodů vidím, jak sedí jako přikovaná, v ruce drží kakao, které má tak ráda. "Ahoj, krásko." říkám. "Ahoj, Harry." říká a zase se otáčí ke kakau. "Ani pusa nebude?" smutně se podívám. "Jasně, že .... nebude." už se natahuji, že jí tu pusu a dám a ona že ne? "Provokace? Ok, jak myslíš Stylesová!" křičím a běžím za ní na pláž.

Před odjezdem:

Cara:

"Zbaleno máme, letenky máme, doklady máme. Ještě něco, Harry?" "Ne, to nejdůležitější máme." dává mi malou pusu na čelo. "Dobře a Harry? Ještě jednou děkuju. Byl to ten nejhezčí měsíc v mém životě." "Není za co, lásko. Pro tebe všechno." odvětí a posílá vzdušnou pusu. "Všechno?" "Ano." "Takže bys vzal i můj kufr? Jé děkuju, zlato." musím ho trošku vyprovokovat. Zdravá provokace neuškodí. "Kufry naloženy, madam." přibíhá mi otevřít dveře od auta. "Skvělé. Tím pádem směr letiště." "Jak si přejete." pro Harryho je trošku problém pravá a levá, ale říct mu to nemůžete, protože je to chlap a urazil by se.

V letadle:

Harry:

Už sedíme v letadle na svých místech. Poslední, co si pamatuji před tím, než jsem usnul bylo, jak se ke mně Cara přitulila a byla strašně smutná. Potom bylo vábení do mé Říše snů silnější než já.

Cara:

Harry usnul ještě na letišti. Jen Woodsová byla zase celou cestu vzhůru a zbytečně přemýšlela nad blbostma. Asi už vím, co Harrymu odpovím na to měsíční turné. Musím to ještě zvážit, ale zhruba vím. Miluju ho, tak je asi jasné, co odpovím. Zbývajících 20 hodin letu, věnuju pouze písničkám v mých uších.

Harry:

Šťastně jsme doletěli. Chvíli sedíme v maskování na lavičkách, než nám dojedou kufry. Byla to krásná dovolená. A to co se mezi námi stalo, vnímám tak, že si toho nesmírně vážím. Teď vím, že ve mně má důvěru. "Zlato, už máme kufry." mluví na mě usmívající se Cara. Má plný vozík kufrů. Divím se, že to uveze. "Super. Ukaž vezmu to." přebírám od ní vozík. "Děkuju." říká a dává mi motýlí pusu na tvář. Na parkovišti, o pár metrů dál, odemykám své auto a skládám do něj svá zavazadla. Když otevírám své dveře, Cara už sedí na svém místě a je připoutaná. Vyjíždíme. "Abych pravdu řekla, myslela jsem si, že se na té dovolené něco stane." "Taky stalo." odpověděl jsem a šibalsky jsem na ni mrkl. "Ale já myslela, jako že se pohádáme, nebo přijedeme a už nebudeme pár. Byla ta to nejnádhernější dovolená, na které jsem kdy byla. Děkuju, Harry."

Cara:

V tuhle chvíli jsem nejšťastnější člověk na světě. Ale na druhou stranu se bojím, že nás novináři sežerou. Momentálně si užívám jeho přítomnosti, protože člověk neví, jak dlouho bude mít toho druhého u sebe. "Není za co. Ani nevíš, jak rád jsem to udělal." když doříká poslední slovo, už parkuje před naším domem, na druhé straně. S mý obrovským kufrem stojíme za autem. "Chceš doprovodit?" "Ne, to snad ještě zvládnu." se smíchem dávám Harrymu jednu pusu za druhou.

Harry:

Nechci se loučit, ale musím. Pozítří odjíždíme na turné do Ameriky. Tak moc chci, aby jela se mnou. Měsíc bych to bez ní nevydržel. To vím naprosto jistě. Dávám jí poslední pusu. Rozhlíží se přes silnici a za sebou vláčí svůj velký kufr. Za půlkou silnice mi posílá ještě vzdušnou pusu, ani se nestačí otočit a já vidím jen její bezvládné tělo ležící na silnici. Rozbíhám se za ní. Začínám řvát na toho dotyčného debila, který ji srazil, ať zavolá záchranku. Pod hlavu jí dávám své triko. Je celá od krve. Ani pořádně nevidím, co se jí stalo. Všude je krev, krev a jenom krev. Poslední, co říká před tím než omdlí je "Miluju Tě. Vy-řiď-všem..."

Cara:

Posílám Harrymu vzdušnou pusu a už jen cítím, jak do mě z boku naráží nějaké auto. Možná to bylo auto. Neviděla jsem nic. Jako poslední věc si pamatuju, že jsem něco řekla. Ani nevím co.

O tři dny později:

Chci otevřít oči, ale nejde to. Zkouším to pořád dokola. Nakonec se mi to podaří. Ostré světlo mě bodá prudce do očí. Okolo mě jsou samé hadičky a pípající přístroje. Nevím kde jsem, nevím nic. Chci sebou pohnout, ale nejde to. Trnu sebou. Strašně mi třeští hlava a mám pocit, že se každou chvílí rozpadnu na miliony kousíčků. Až po chvíli si všímám, že vedle mě leží nějaký kluk. Nikdy jsem ho neviděla, tak co tu dělá?!

Harry:

Uběhly tři strašné dny. Kluci museli odjet na turné beze mě. Celé tři dny jsem tu byl s ní. Ten pocit bezmoci je ubíjející. Nemůžu jí pomoct, přitom bych tak moc rád. Udělal bych cokoliv, jen aby se na mě zase usmála. Cítím nějaký pohyb, probouzím se. Kouká ne mě, jak na cizího. Takový prázdný pohled neměla ani když jsme se viděli poprvé. V tom do místnosti vtrhává doktor s rodinou. S nimi se přivítává, její maminka brečí. "Kdo to je?" ptá se Cara a dívá se při tom na mě. Copak mě nepoznává?! V tu chvíli, jako by mi někdo vyškubl srdce z hrudníku.

---------------------

Ahoj lidi,
Doufám, že mě nezabijete. :D že Veru?? :'D
Snad se vám to líbilo. Omlouvám se, že teď nevycházely kapitoly :(

Ahoj kačka :**