I'm obsessed of you.

Část bez názvu 13

Od její smrti uplynulo několik měsíců. A já se z toho pořád nemůžu nějak vzpamatovat. Jsem zavřený ve vile, nejím, nespím, nevídám se s nikým. Teda aspoň ne dobrovolně. Všichni se mě snaží co nejvíce podporovat a tahat mě z téhle bryndy, ale copak jde tak rychle zapomenou na člověka, který mi změnil život od základů?

Milovat jsem ji. Miluji ji. Její vlasy. Její oči. Její parfém. Její tělo. Ji celou. Pořád ji vidím na balkoně opřenou o zábradlí. Ale není nikde. Za čtyři dny máme vyrazit na první koncert v Chicagu. Bude to první koncert od té doby, co se to stalo.

"Čau, brácho." vyrušil mě z mých myšlenek Niall a poplácal mě přátelsky po zádech, když si sedal na moji postel. Já mu neřekl ani slovo a jen kývl na pozdrav. "Hele.." a nastala dlouhá odmlka. Do očí se mu nahrnuly slzy a já viděl jak je zlomený. "Potřebujeme tě. Chybíš nám. Ani na pohřbu jsi nebyl. Všichni to sice pochopili, ale...pojď se mnou, Harry. Něco ti chci ukázat." 

Cestou do auta jsem se musel vyhnout několika lítostivých a i možná trochu vyčítavých pohledů. Nasadil jsem si sluneční brýle a klobouk. Nevnímal jsem ani to, že k nám do auta nastoupili další kluci. Seděl jsem na zadním sedadle a nevnímal svět. Přesně jako do teď. 

Zhruba po půlhodinové cestě jsme dojeli k velkým vratům. Auto jsme nechali před nimi a až do jednoho vystoupili. Až teď jsem si všiml, kam jsme to vlastně jeli. Hřbitov?! Dělají si ze mě ti idioti kurva prdel?!! "Nejdu tam!" obrátil jsem se k odchodu do auta. "Musíš tam jít a rozloučit se s ní. Prosím udělej to. Ne pro nás, ale pro sebe." 

Zase jsem je poslechl. Zayn otevřel vrata a všichni, se mnou v závěsu, vešli dovnitř. Cesta k jejímu hrobu byla snad nekonečná. Přišlo mi, jako kdybychom tam šli roky. Celou dobu jsem se koukal pod nohy. Po chvíli jsem narazil do Malikových zad. "Jsme tady." řekl Louis. Všichni kluci se na mě otočili. Já si sundal brýle i klobouk.

Všude tam byly květiny a vzpomínkové věnce. Když jsem pohlédl na její fotku veprostřed náhrobní desky, vrátily se mi všechny vzpomínky na naši první a jedinou společnou dovolenou, na které se mi celá odevzdala. Nebo na to, jak vypadala, když jsme se viděli úplně poprvé. Při všech těch myšlenkách jsem si ani nevšiml toho, že se mi do očí derou slzy, které já už neudržím na uzdě a nechávám jim volný spád po mé tváři dolů. 

Nezvládám to. Utíkám ze hřbitova, kluky tam nechávám a já se vydávám zpět domů. Po dvou hodinách bloudění po městě konečně dorážím domů. Všichni jsou v jídelně a něco řeší. Nevnímám je a rychle vybíhám k sobě do pokoje.