I'm obsessed of you.

Až na dně

Až na dně...tam někde mě najdete. Pořád vidím Caru zkrvavenou na zemi. Mohl jsem ji zastavit, mohl jsem jít přes tu silnici s ní... Chodil jsem za ní každý den co byla v nemocnici. Celých 14 dní co tam ležela. Teď je doma, ale její rodina mě za ní nechce pouštět a já se jím ani nedivím. Můžu za to já. Z kritického stavu je prý venku, ale každá náhlá nebo událost, která by ji mohla nějakým způsobem rozhodit může vést k drastickému zhoršení jejího stavu.

Pořád mě nepoznává. To je další bonus. Potom co se to stalo, a vlastně ještě teď nejsem schopnej absolutně nic zazpívat, takže jsme se s managmentem a s klukama, že to turné zrušíme. Nemám na nic jiného myšlenky.

Nepamatuje si nic...všechno to hezký, noci strávené spolu...prostě nic. Doufám, že se z toho brzy vyléčí. Ale bude mě potom chtít ještě někdy vidět? Bude ke mě moct cítit to co dřív? Je víc otázek než odpovědí. Je asi poledne. Kluci mě pořád někam tahají, aby mi prej źvedli náladu', asi ještě nepochopili, že já o nic takového nestojím.

Po dlouhém přemáhání scházím do obýváku, kde jsou všichni kluci. Když jsme zrušili turné,  nikdo nemá co dělat, takže se každý tak nějak fláká. Sedám si na pohovku. "Nechceš něco na jídlo?" ptá se mě Liam. "Ne." jen ledabyle odseknu, jako kdybych opravdu o nic nestál. Zazvoní mi mobil. "Ahoj Harry, tady.." "Dobrý den, paní Woodsová. Stalo se něco?" pohledy kluků směřují jen jedním směrem...na mě a na moji bílou tvář bez výrazu.

Asi po pěti minutách sáhodlouhého rozhovoru típám hovor a odcházím si přece jen pro něco k snědku. "Jako to nám ani neřekneš, co se stalo?" vyštěkne na mě Niall. Vidím záblesk v jeho průzračně modrých očích. Pořád ji ještě miluje. Jen to nechce před nikým dát najevo a myslí si, že nikdo neví o tom, že jeho románek s Taylor Swift, mojí bejvalkou, je jen zástěrka toho smutku, který v sobě nosí.

"Dneska jedu do nemocnice." "Něco se stalo viď? Něco s Carou!"přiběhne Louis. "Chce mě vidět." s kamennou tváří odcházím s náručí plnou jídla k televizi. Zapínám si MTV a vnímám jen televizi a i tu převažují moje myšlenky. Kluci do mě pořád něco ze všech stran hučí. "Nevím proč mě chce vidět, nevím co se stalo, nevím absolutně nic. Vlastně vím jen jedno...bojím se a to strašně."

S posledním slovem se spouští obrovská vlna slz. Je to poprvé, co jsem dokázal projevit nějaká city od té doby, co se to stalo. Všichni kluci mě strašně moc utěšují, ale já si přeju jen jedno. Aby tady místo kluků byla Cara, aby mě zase hladila ve vlasech jejíma tenkýma, ledovýma prstama. Chci opět slyšet ty dvě slova, která by vycházela z jejích líbezných úst.

Je něco okolo třetí odpoledne a já se navenek upravený, avšak ve vevnitř mě řádí citová bouře, která mě za chvíli rozmetá na kousky, vydávám na cestu. Mám z toho strašný strach. Nevím, co od všech těch lidí, kteří tam s námi budou můžu čekat.

Vstoupil jsem hlavním, nemocničním vchodem a vyšlapávám si cestu uprostřed schodů do čtvrtého patra. Po kratším bloudění a všemožném ptaní se na cestu, konečně nacházím pokoj číslo 246, kde Cara leží.

Když jsem vstoupil do pokoje, udeřil mě do nosu ještě silnější zápach nemocničního prostředí, než na chodbě. Všude bylo plno hadiček, všemožných pípajících přístrojů, kapaček snad se všemi léky, na které byste si dokázali v tom momentě vzpomenout. A uprostřed čtyř holých, studených stěn, které byly natřeny vybledle zelenou barvu, uprostřed toho všeho chaosu, leželo její zubožené tělo.

Na ten pohled a na tu bezmoc nikdy nezapomenu. Chvíli jsem potichu, bez sebemenšího pohybu stál u její postele. Spala. I když spala, pořád byla tak okouzlující. Jak to jen dokázala? Byla tak dobitá...všude měla samé oděrky, modřiny, stehy ...ale i přesto byla stejně nádherná a tak sebejistá, jako když jsem ji vidět úplně v pořádku naposledy.

Pomalu a naprosto potichu se rozevřely dveře. V nich stáli její rodiče. Pozdravili jsme se jen obyčejným pokývnutím hlavy. Nikdo z nás nechtěl, aby se probudila. Její otec nemohl vydržet pohled na její zubožené tělo, takže se brzy vydal sednout si na chodbu. "Harry, jsem nesmírně ráda, že jsi přišel." obrátila ke mně svoje od pláče napuchlé a rudé oči paní Woodsová. Zřejmě skoro vůbec v noci nespí.

Osobně se jí vůbec nedivím. Kdybych se nebral prášky na spaní, taky bych toho asi moc nenaspal. "To je samozřejmost, paní Woodsová. Pro Caru bych udělal cokoliv. Za svoji vinu budu pykat a pykám víc, než si myslíte." "Harry, za nic nemůžeš. To je taky důvod, proč jsem tě chtěla vidět. Ukázalo se, že za to mohl řidič co řídil to auto." podíval jsem se na Caru a hned jsem si vybavil to auto i toho řidiče.

Řídil muž ve středním letech. "Paní Woodsová, já.." "Prosím, říkej mi Em." smutně na mě koukla podala mi ruku, ale já svojí ruku nechal spuštěnou podél mého těla. "Velmi rád, děkuji. Akorát je mi líto, že to je při takové události." po tváři mi stekla slza a na důkaz vděku jsem Em objal.

Jakmile jsem pustil z objetí Em, začala se deka mírně hýbat. Nejdřív jsem Caru neviděl. Nejprve vykoukly její dlouhé, momentálně rozcuchané a neupravené vlasy, potom její dokonale zelené oči a nakonec ona celá. "Dobré odpoledne, zlatíčko." sedla si Em ke Caře na postel. "Mám tady pro tebe menší překvapení." otočila hlavu směrem ke mě. "Mluvila jsi o něm a vyptávala se na něj. Já, tvůj otec a doktoři, jsme se shodli, že by to mohl být dobrý způsob, jak ti odpovědět na velkou část tvých otázek."

"Ahoj" nejistě mě pozdravila. "Ahoj, Caro." "Já vás tady asi nechám o samotě." "Děkujeme." oba jsme se na ni zároveň otočili. Zavření dveří byl jakýsi signál, který vydal do mého mozku signál, aby přistoupil jen o decentní kousek k posteli. Neuhnula, což bylo dobré znamení. "Jsem rád, že tě vidím živou." vytvořil se mi na tváři úsměv, o kterém jsem neměl nejmenší potuchy.

"Promiň, asi by moje staré já bylo také rádo, kdyby tě vidělo, ale absolutně nic si o tobě nepamatuju. Promiň." bodlo to do srdce víc, než milion jehel. "Neomlouvej se. Ty za nic nemůžeš."

.......................................................................................................................................................................................

ahoj všichni!

tak jsem zase po dlouhé době zpátky. Jak jste si užili Vánoce a Silvestra? Dostali jste všechno co jste chtěli? Já teda rozhodně :) Kdyby žila moje babička, tak jsou to asi ty nejlepší svátky, které kdy byly. Doufám, že se vám nová kapitola líbila. :)

Ahoj u příští kapitoly

kačí :*