His butler, in Love

Trest

Ráno. Asi dvě minuty před pravidelnou a povinnou návštěvou pánovy ložnice jsem se jen usmál na hodiny na zdi. Tiše jsem se tomuto brzkému času zasmál a pokračoval v žehlení prádla. Je mi jasné, pouhé dvě hodiny spánku by mladému pánu nemohly stačit a tak ho nechávám vyspat 'do růžova'. Z prádelny jsem odešel v 7:16 a v 8:36 jsem dokončil snídani pro mladého pána, alespoň pak na ni nebude muset čekat.Jen doufám, že mu ještě předtím nevychladne. Konečně mě při utírání prachu v knihovně v 9:57 vyrušil zvonek. Kde? V ložnici! Nemohl jsem se dočkat až uvidím tvář mladého pána. Zajímá mě jak mu po včerejšku je a jaké z toho má dojmy. Ihned jsem se tam vypravil se servírovacím vozíkem a s úsměvem na tváři.
Zaklepal jsem na dveře a hned se ozvalo: ,,Dále." Otevřel jsem dveře a vycházel. Můj první pohled patřil mladému pánu. Měl přeložené nohy přez okraj postele a ospale se na mě podíval. Ale byl stejně naprosto k pomilování! ,,Dobré ráno mladý pane." Usmál jsem se a přišel jsem s vozíkem k němu. ,,Proč si mě nevbudil Sebastiane?" Zeptal se unaveně a promnul si jedno oko. ,,Myslel jsem, že budete chtít víc odpočívat, když jste s se mnou strávil celou noc." Řekl jsem a podával mu šálek čaje. Mladý pán zbystřil a pohlédl na mě přísně.
,,Sebastiane...tohle je rozkaz!" Prohlásil se zvýšeným a přísným hlasem, jako ten mladý pán kterého dobře znám. Ihned jsem při slovu 'rozkaz' zpozornil. ,,To co se zde v noci odehrálo, navždy zůstane jen a pouze ve zdech tohoto pokoje...zakazuji ti o tom kdekoliv jinde mluvit nebo naznačovat a budeš předstírat, jako by se tak nikdy nestalo. Je to jasné?" Zvolal a teprve pak si vzal hrníček z podšálku. Dal jsem si ruku na hrudník, klekl si a s mírným předklonem jsem řekl ta klíčová slova našeho kontaktu: ,,Ano, můj pane."
Odvětil jsem pokorně. ,,Ještě jsem se chtěl zeptat...jak se cítíte?" Mladý pán na mě zamyšleně hleděl. ,,Nebolí vás něco nebo něco takového?" Objasnil jsem svou odpověď. Mladý pán se na mě ještě chvilku zasekle koukal. ,,Ne..a nebudeme se o tom bavit." Zamumlal. Tímto mě mladý pán velmi sklamal až ublížil. ,,Nechápu vás. Včera jste byl tak otevřený a vlídný...a teď? Děláte jako by se stalo něco za co byste se měl stydět." Řekl jsem ublíženě. Mladý pán se šokovaně nadechl, ale pak se na mě ledově zadíval. ,,Řekl jsem...že o tom nechci mluvit!" Řekl ostře. Sklíčeně jsem si zase stoupl na nohy a začal mladému pánovi chystat oblečení pro dnešní den.
Co jsem udělal špatně? Proč dělá, jako by ta noc se mnou měla být něco jako pošpinění jeho jména? Vždyť byl tak šťastný. Stejně jako já. Ta vášeň, rozkoš i něha byla přece opětovaná. Zármutek mi najednou začal plnit nitro. Bylo to zvláštní. Nestává se mi to často. Vlastně téměř nikdy za tu dobu co jsem naživu.
Vrátil jsem se k němu s oblečením a pokládal ho na postel vedle něj.
,,Mladý pane...prosím řekněte...co se děje?" Zeptal jsem se při navlékání jeho podkolenek. Mladý pán se na mě rozlíceně podíval. ,,A dost!" Hlesl tiše, ale ostře jako břitva. Hned jsem k němu vzhlédl. ,,Chceš ze mě dělat něco jiného než jsem? Dobrá...to samé čeká i tebe." Řekl ledově klidně. ,,Budeš předstírat, jako bys byl žena." Řekl. Nevěřícně jsem zamrkal. Když jsem se konečně vzpamatoval nevěřícně jsem na něj zíral. ,,Mladý pane?" ,,Už jsem řekl!" Prskl. ,,Rozkaz. Odvětil jsem zachmuřeně. Nebylo by moudré mít námitky či mladému pánu odporovat. Konec konců, cítím opět špatné dění ve vzduchu. Dnes to nebude příjemný den.

Mladý pán se na mě pobaveně usmíval, potěšený mou příští potupou. - Celý on.
,,A od kdy bude váš rozkaz oficiální a do jaké doby?" Zeptal jsem se. Mladý pán si mě ledabyle prohlédl od hlavy až k patě. ,,Řekněme od teď a do doby než ti neřeknu. A neber to jako rozkaz, nýbrž jako trest." Řekl. Trochu jsem si odkašlal, abych mohl mluvit vyšším hlasem. ,,Jistě. Mohu si jít tedy sehnat vhodné oblečení?" Mladý pán hned vyprskl smíchy. Byl jsem neskonale šokován. Mladý pán a smích? No dobrá, občas se zasměje, ale jen ze zlosti nebo něco podobného, ale skutečný a upřímný smích jsem u něj objevil poprvé. Můj udivený výraz nahradilo blaho a šťastný úsměv.
Když si mladý pán všiml mého pozdvižení okamžitě se přestal smát a rukou si zakryl ústa a odkašlal si. ,,Ano běž." Řekl a ledabyle a mávl rukou.
,,Děkuji." Řekl jsem s mírným předklonem a odcházel z pokoje. ,,Sebastiano?" Ozvalo se. Otočil jsem se vstříc pokoji ve dveřích a spatřil zvědavý pohled mladého pána, který se změnil ve spokojeně škodolibí. ,,Ano můj pane?" Zeptal jsem se opět napodobeným hlasem ženy, kterým budu muset mluvit asi ještě hodně dlouho. ,,Ale nic...jen jsem chtěl vědět jestli na to slyšíš." Řekl a pobaveně se usmál.
Odcházel jsem velmi sklíčeně. Né kvůli trestu, jenž si právě odpykávám, ale kvůli mladému pánovi. Doslova mě jeho chování vůči tomu co se včera stalo ranilo a bolí to čím dál víc. Jako rána, co se nechce zahojit. Drásá mi to nitro. Přece to jen tak nemůže hodit za hlavu. Cítím se tak...zneužitý a podvedený. Bolí to a podle mě to ještě bolet bude. Ale i přesto všechno se pokusím mladého pána zase otevřít a zjistit, co se stalo. Musí být určitě prostý důvod nebo vysvětlení. Dostanu to z něj, po dobrém, a klidně i po zlém!