Jarní dítě

Prolog

Venku řádil silný vítr a nebylo slyšet téměř nic jiného než prudký déšť. Noční oblohu zahalovaly černé mraky a sem tam nějaký blesk osvětlil nevelkou vesnici.

„Tam se teda žení čerti," poznamenal robustní vousatý chlap, sedící u stolu s dalšími třemi muži. Byli asi jediní z celé hospody, které alkohol ještě nezmátl natolik, aby nevěděli, o čem mluví.

„Už bych to tu dávno zabalil, kdyby nezuřila taková bouřka," poznamenal druhý a pořádně upil ze svého piva.

„A proč bys chodil, Yutako?" zajímal se další ze spolusedících. „Stejně tě v tom polorozpadlém doju nikdo nečeká."

Yutaka se ušklíbl a všichni se zasmáli. Měl pravdu. Poslední učeň rychle přišel a ještě rychleji i zmizel. Tvrdé praktiky a nulová tolerance k neposlušnosti jej zřejmě vystrašily natolik, že vydržel pouze necelý týden. Ale upřímně byl i rád. Nehodlal ztrácet čas se slabochy, kteří chtěli trénovat, jen aby se předvedli.

Otevřely se dveře a do podniku se nahrnula malá skupinka mladíků, promoklých až na kost. Přisedli si k jedinému volnému stolu a všichni si objednali, přičemž ze sebe svlékali přebytečné oblečení.

„Nebude o tebe mít strach tvá žena, Asogi?" optal se Yutaka vousáče vedle sebe.

„I kdybych šel teď, vynadala by mi, protože bych přišel celý promáčený. Takže pokud tu zůstanu, dokud nepřestane pršet, dostanu sice kázání, ale aspoň budu suchý," odůvodnil oslovený a rozesmál se, přičemž se k němu přidali i ostatní u stolu.

***

Déšť ustal v mírné mrholení až kolem půlnoci. I když byla půlka jara, po bouřce se značně ochladilo. Les byl temný a cesta k doju blátivá.

Yutaka, zahalen v dlouhém černém kabátu, se vracel do svého domu nejrychlejším tempem, jakým mu nepříznivé podmínky dovolovaly. Za dne by mu cesta z vesnice trvala necelých deset minut, avšak teď mu trvalo bezmála půl hodiny, než se konečně dostal k dřevěnému stavení.

Ozval se slabý sten. Jako by patřil malému dítěti. Muž ustal v chůzi a rozhlédl se.

Muselo se mi to zdát. Asi to bude tím alkoholem, usoudil. Jeho přesvědčení však přerušil počínající pláč. Byl tichý, sotva slyšitelný přes dopadající kapky deště. Yutaka přidal do kroku a zamířil ke zdroji. Jeho směr se nezměnil, zdálo se, že zvuk se line od hlavního vchodu.

Měl pravdu. U vchodu ležel deštník, pod kterým se skrýval jakýsi košík. Odstrčil deštník a sklonil se nad košem. Okamžitě jej upoutaly malé ručky, krátké vlásky a uslzená zelená očka. Dítěti mohl být maximálně rok.

Hned, jak jej uvidělo, zasmálo se a chtělo se Yutaky dotknout. Tomu se povedlo uhnout a odvrátil pozornost na bílou obálku ležící na peřince.

Stále poprchávalo, proto vzal, trochu neochotně, košík s dítětem dovnitř.