Jarní dítě

Kapitola 2.

Ráno bylo slunečné. Jarní vánek se proháněl mezi korunami stromů, ptáčci vesele cvrlikali a poletovali po modrém nebi. Květy se probouzely do dalšího dne a vítaly všechny živočichy svou nezaměnitelnou vůní.

Haruka si chvíli po probuzení sedla a protáhla se. „Hm? Žádný budíček?" zněla její první slova.

Čekala, že ještě před svítáním ji Yutaka vzbudí a začne s tvrdým tréninkem. Ihned ji praštil do nosu smrad ze včerejší bahenní koupele, i když už ne tak intenzivní.

„To je podezřelé," vyskočila hned Reina a začala šmejdit po pokoji.

„Možná mi chce jen dát dneska volno," pronesla optimisticky a otevřela dveře. „I když je přísný, tak má i své světlé stránky."

Lasička mrštně vylezla na dívčino rameno. Jen v krátkém šedém tričku a kalhotkách se srdíčky se bruneta vydala do kuchyně. Měla příšerný hlad. Jakmile otevřela dveře, všimla si papíru, který ležel na stole.

Psalo se na něm: „Dobré ráno, Haruko. Dnes začíná trénink s názvem ‚Hon za jídlem!' Jak si můžeš povšimnout, v domě není žádné jídlo ani peníze, takže budeš muset podniknout cestu, kterou jsem pro tebe připravil. První indicii najdeš na střeše doja. Hodně štěstí."

„Tak volno? Naivní, děvče," poznamenala lasička.

Bruneta odtrhla oči od papíru, její zrak však spočinul na zelených plavkách, povalujících se vedle dalšího listu. Přešla k němu a četla nahlas: „Všechno oblečení jsem vzal také s sebou, tak si oblékni tohle, prosím."

Bruneta při pohledu na bikiny začala mačkat papír v ruce a rudnout v obličeji. Těžko říct, jestli vztekem, studem, nebo rovnou obojím.

„Ten starej perverzní idiot!" rozkřikla se a odhodila zmuchlanou kouli papíru. „Zabiju ho, jen co ho najdu!" rozhodla se a naštvaně sebrala plavky.

Okamžitě se začala převlékat. Reina zatím prohledávala okolí, jestli náhodou Yutaka na něco nezapomněl.

„To chceš jít ven vážně jen v tomhle?" zděsila se při pohledu na Haruku.

Dívka si na sebe dala ještě šedý vršek od pyžama, který aspoň část těla skryl. Bez dalšího čekání se vydala ven. Chytila se okapu a lehce se vyhoupla na střechu, načež po ní utíkala až nahoru. Tam ležel batoh s popruhem jen přes jedno rameno. V něm nalezla další papír, jinak celý jeho obsah zabíraly keramické láhve plné saké.

„Pár lidí si objednalo donášku saké. Proto mne požádali, zda bych jim je nemohl donést. Tuhle nabídku jsem za určitou sumu vřele přijal, jenže zrovna v tento den máš svůj trénink, ve kterém svádím důležitou roli, kterou je hlídání té bedny jídla, co jsem si vzal s sebou. Proto dones všem zákazníkům jejich lahve. Domy jsou vyznačeny na mapě. A nezapomeň, čím dřív to zvládneš, tím dřív dostaneš jídlo." Tak zněla slova na listu.

V Haruce opět zaplál plamen zuřivosti, který však dokázala silou vůle popřít. Jakmile se ale podívala na mapku, zhrozila se. Domy byly každý v jiném městě, daleko od sebe.

„Tolik saké? To bude těžké, musíš si dávat pozor, abys je nerozbila," konstatovala lasička, která se konečně vydrápala na střechu za dívkou.

Bruneta bez delšího rozmýšlení zapnula zip batohu, upevnila si jej na záda a ihned seběhla po střeše, načež na jejím konci seskočila na zelený trávník.

„Proč se tak ženeš?" skočila jí na hlavu Reina.

Odpovědí jí bylo hlasité zakručení v břiše.

Haruka se hnala lesem tak rychle, jak jí to jen těžký batoh na zádech dovolil. Už ji dělily jen necelé dva kilometry od první zastávky. Slunce již od rána hřálo, a tak jí ani nebyla zima v plavkách a krátkém tričku. Jakmile ale doběhla do města, na tváři se jí usadil ruměnec. Když procházela zaplňující se ulicí, stále měla pocit, jako by všechny pohledy mířily na ni. Ty mužské určitě.

„Tady máte objednané saké," podala postarší ženě láhev.

Zprvu si ji zákaznice zaraženě a hlavně nedůvěřivě prohlížela. Nakonec nejistě poděkovala a zamířila zpátky do svého nevelkého domku.

„Ještě jich zbývá šest," sdělila Reina, sedící na dívčině rameni.

Haruka chvíli koukala do mapy a plánovala cestu, poté se opět rozběhla k místu určení.

***

„Myslel jsem, že bude hotová dřív," mumlal si pro sebe Yutaka, sedě venku a usrkávaje vlažný zelený čaj. Pozoroval červánky na obloze, posazen na dřevěné podlaze mezi rámem posuvných dveří.

„Mise splněna, kde je jídlo!" zaslechl udýchaný hlas. Odložil misku a místo ní vzal do ruky foťák.

„Vítej doma, Haru!" přivítal ji sladce. Následovalo blýsknutí foťáku, poté zklamaný výraz muže, když si všiml šedého trička.

„Mám takový hlad, že když mi dáš pořádnou večeři, možná ti odpustím i to oblečení a tvůj úmysl fotit mě v plavkách," řekla s rukama v bok.

Yutaka ji zavedl přímo do místnosti, kde na stole byla již pro oba připravena miska rýže s rybou. Ihned se pustili do jídla.

„Že se nestydíš, ty perverzní prase! Snažit se fotit svoji učednici téměř nahou!" hubovala jej hned lasička.

„Nejen snažil, povedlo se mi to," sdělil pyšně a vytáhl, kdo ví odkud, tři fotky. Na všech byla Haruka, vůbec netušící, že ji někdo fotil. Dívka zrudla.

„Okamžitě to spal!" vykřikla s ruměncem a ohnala se po fotografiích.

Yutaka jednoduše uhnul. „Ani náhodou! Tohle budou moje jediné vzpomínky na tebe, až jednou odejdeš!" odmítl a ochranářsky tiskl fotky na hruď.

„Odejdu?" zarazila se dívka a přestala se snažit získat fotky. „Kam bych chodila? Zůstanu tady s tebou," zasmála se.

Muž na ni ohromeně hleděl. Téměř ho to dojalo.

„A teď spal ty fotky!" nařídila a znovu se pro ně natáhla.

„Nikdy!" 

Ahoj!

Dnešní kapitola je trošku vtipnější, dozvídáme se trochu více o Yutakově povaze. Doufám, že se vám dnešní část líbila, za každé rozumné komentáře :)