Jarní dítě

Kapitola 14.

Sakra! zaklel Rinji v duchu a odskočil od dveří těsně před tím, než se celé roztříštily.

Haruka a Reina okamžitě vyskočily a zmateně se rozhlédly kolem sebe. „Co je?" vykřikla Haruka, to už ale Rinji vytáhl katanu ze svého batohu a jejím ostřím namířil na dva protivníky, kteří vtrhli do jejich pokoje.

Jakmile i ona uviděla nezvané hosty, obratným úhybem se vyhnula meči. V místě, kde ještě před chvílí seděla, teď ležel jen rozseknutý futon.

„No do hajzlu!" zaklela Haruka a okamžitě zaujala bojovou pozici.

Jejich soupeři byli vysocí a mohutní, zřejmě dobře trénovaní. Tváře měli zakryty černými šátky.

Ani jeden z nich nečekal, až si je Haruka prohlédne podrobněji. Jeden se vrhl na neozbrojenou Haruku a snažil se ji zasáhnout katanou. Druhý zkřížil ostří s Rinjim.

Věděla, že nemají chodit do města. Věděla to, ale stejně šli. A teď jsou kvůli tomu v maléru. Proč se jen vůbec nechala přemluvit? Kdyby se drželi svého plánu, nic z tohohle by se teď nedělo!

Čepel prosvištěla těsně u jejího ucha. Jen zázrakem stihla uhnout natolik, aby protivník sekl pouze do rukávu její yukaty. V této chvíli se musela soustředit pouze na boj, svou hloupost si mohla vyčítat později. Pokusila se muže kopnout do hrudi, jenže ten se lehce úderu vyhnul.

V oděvu, který měla na sobě, se nemohla hýbat tak obratně, jak by potřebovala. Zpomaloval ji a překážel. Katanu měla ve svém batohu a cestě k ní jí bránil nepřítel. Co teď?

Když při úhybu odskočila od protivníka více dozadu, zahlédla i Rinjiho souboj. S mečem mu to vážně šlo, jeho soupeř měl na oděvu plno šrámů. To však Rinji taky. Znovu se zaměřila na muže před sebou, který se k ní blížil. Rozhodně jsou dobří.

Opět se jí podařilo vyhnout se ostří, proto využila okamžiku, kdy měl útočník nechráněný levý bok a pravou nohou ho tvrdě kopla do kolene. Muž zaúpěl bolestí a na chvíli se zapotácel, jenže než mohl opět najít rovnováhu, Haruka na něj skočila a svalila jej na zem. Avšak než jej dokázala pevně chytit a znehybnit, muž znovu nabral ztracenou sílu. Chytil ji za paže a odstrčil tak hrubě, že se do hlavy praštila o roh stolku.

Hlava jí nesnesitelně třeštila. Rukama se vzepřela a odlepila horní polovinu těla od podlahy. Něco červeného kapalo na parkety a vsakovalo se do dřeva. Prsty se dotkla místa, které ji na hlavě bolelo nejvíc. Ucítila lepkavou tekutinu.

Všimla si, jak se něco vedle ní pohnulo. Pootočila k objektu hlavu, jak jen jí bolest dovolovala, a pokusila se černou šmouhu víc zaostřit. Jenže na zrak se nemohla soustředit příliš dlouho.

„Haruko!" zaslechla Rinjiho hlas. Zdál se být tak vzdálený, jako by byl míle daleko.

Rozpoznala, že ještě někdo promluvil, ale netušila, co říká. Znělo to jako posměšné mumlání. Ten hlas zřejmě patřil muži, který na ni předtím útočil.

Šmouha se k ní blížila čím dál víc. Stále nemohla zaostřit. Motala se jí hlava. Chtělo se jí spát. Sotva udržela oči otevřené.

Takže takhle umřu? Ještě před tím, než vůbec dojde na boj, na který jsem byla už odmala připravována? To jsem celý život trénovala kvůli tomu, aby mě zabil jen nějakej poskok?

Najednou se objevila oslepující bílá záře, která po chvíli začala slábnout. Haruka dokázala rozpoznat jakousi postavu, která jejímu nepříteli zatarasila cestu.