Love (Petr Lexa )

Kapitola 4

Pohled Klér

Když se se Mirka konečně probrala spadl mi obrovský kámen ze srdce. Ale věděla jsem že od teď už nebude nic jako dřív....

"Já necítím nohy?!..." řekla zděšeně. V tu chvíli zaklepal doktor na dveře. "Už se slečna vzbudila?" zeptal se zřejmě mě. "Ano už je  vzhůru." otočila jsem se na něj se slzami v očích. "Určitě už tušíte že nemám moc dobré zprávy." řekl na rovinu. Mirka v tu chvíli nebyla schopná ani hlásky a já vlastně taky ne jen sem kývla hlavou na znamení souhlasu. Chvíli bylo ticho a pak doktor řekl: " Slečno Miroslavo, museli jsme vám amputovat obě nohy. Jak jste se udeřila do hlavy tak jste prodělala obrnu obou nohou. Což znamená že se stali nehybnými. A ještě navíc vám nohy zůstali pod vozidlem a nešli vytáhnout. Je mi to moc líto." Když doktor domluvil otočil se a odešel. Otočila jsem hlavu zpět k Mirce. Brečela. A za všechno můžu já. Kdyby se za mnou nerozběhla nic by se nestalo. "Mirko... Omlouvám se. Za všechno můžu já." řekla jsem potichu sklopila hlavu a cítila jsem jak mi po tvářích stékají slzy. "Klér tohle neříkej! Za nic nemůžeš! Byla to moje blbost že jsem se nerozhlédla..." řekla potichu a přejela mi tvář svojí dlaní. Nechtěla jsem se s ní hádat. Nikdy jsme se nehádali. Tak jsem mlčela.  Z ničeho nic se ozvalo klepání na dveře. "Můžu dál?"

Pohled Mirky

Obě dvě jsme naráz zvedli hlavu. Já jsem jenom kývla. Ten obličej, ty vlasy. Vzpomněla jsem si kde jsem ho viděla! "Přišel jsem se ti omluvit... Neviděl jsem tě. Mrzí mě to..." zašeptal ten muž co vešel do dveří. Podával mi kytici růží. "Jo omlouvám se. Ještě jsem se vám nepředstavil. Já jsem Dano. Ale většina lidé mě zná spíš pod přezdívkou GoGo." řekl když jsem si kytici převzala. Já i Klér jsme měli úplně vykulené oči. Pomalu jsem zvedala pravou ruku abych si s ním mohla potřást. "Já jsem Mirka." zašeptala jsem. "Já jsem Klér." řekla a podávala Danovi ruku. "Moc mě těší holky. Ale určitě by bylo lepší se poznat za jiných okolností než je tato." jenom jsem přikývla. Pak přišla sestra. "Mohla bych vás dva poprosit aby jste odešli? Slečna Mirka potřebuje klid." 

Pohled Klér

"Ano jistě. Tak ahoj Mirko. Zítra hned po škole přídu!" řekla jsem. "Ahoj Mirko, rád jsem tě poznal. A moc se omlouvám." řekl Dano když jsem odstoupila od postele. Tak jsme odešli a nechali Mirku v klidu. Zavřela jsem dveře. A na chodbě jsem ze sebe musela vypustit to všechny emoce co jsem v sobě dusila před Mirkou. Vyběhla jsem z nemocnice a ani se s Danem nerozloučila. Sedla jsem si na lavičku a nahmatávala po kapsách kapesník. Najednou se předemnou objevil stín. Vzhlédla jsem... Předemnou stál Dano a podával mi bílí kapesník. Natáhla jsem ruku abych si vzala ten kapesník. "Díky." řekla jsem ubrečeně. "To je jenom maličkost." řekl a přisedl si. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se mě Dano a hleděl mi přitom hluboko do očí. "Myslím si že není co." zabručela jsem ještě se slzami v očích. "Mě to opravdu mrzí, co se dneska stalo." řekl a sklopil zrak a pohodil nohou dopředu. "Ty za nic nemůžeš. To já... Kdyby se za mnou nerozeběhla... nic by se nestalo." a znovu jsem se rozbrečela.  "Ale no tak." snažil se mě Dano uklidnit a přitom mi přejížděl dlaní po zádech a přiklonil se ke mě. Pak mě sevřel v pevném obětí. Já se pomalu a jistě uklidňovala. Cítila jsem se v jeho náručí tak bezpečně. A najednou jsem si vzpomněla na Petra... Co když už se s námi nebude chtít sejít? Hlavou se mi začalo točit spousty otázek na které jsem neznala odpoveď. "A co tady vůbec děláš Dano? Vždyť by si měl bát na Slovensku? Ne?" zeptala jsem se ho z ničeho nic. "No, měl jsem namířeno za Petrem Lexou. Na YouTube vystupuje jako Hoggy. Určitě ho znáš," vytřeštila jsem na něj oči, "no ale nedojel jsem tam." dořekl větu a odtáhl se odemě a sklopil zrak. "Aaaha..." vykoktala jsem ze sebe. "Tak jsem mu zavolal že přijedu až později," podíval se přitom na mobil, " ale řekl že on přijede sem za mnou do nemocnice. Je půl páté. tak za deset minut by tu měl být." rychle jsem si utřela slzy a vyskočila z lavičky. "To myslíš vážně?" vyvalila jsem na něj oči ještě víc. "Naprosto! Myslíš že bych ještě teď žertoval? Říkal že se na tu holčinu chce přijet podívat. Třeba by jí to zlepšilo náladu. Říkal." dořekl a vstal z lavičky. 

Táááák... to by pro tuto část stačilo :D Doufám že se vám tahle část po hooodně dlouhé době líbila :3 Vyšla až teď z toho důvodu že nestíhám školu a jsem na intru a tam jsem témež bez WiFi :/ Děkujeme za pochopení :D Tak a další část by měla psát Mirka :D Takže to je odemě všechno

Vaše -Klér- (Příště se budu podepisovat *Klér)