JEREMIAH:
Díky bohu,když jsem Tracy řekl,že jde o sestru,tak se zklidnila. Ale bylo a je na ní úplně vidět,jak je zvědavá. Ano,bylo to až šíleně k popukání a šíleně roztomilý.
Dneska jdeme do města nakoupit něco na doplnění kouzelného vchodu do Narnie(lednička) a Tracy prý "nutně" potřebuje nový oblečení. Přemluvila mě a tak neskutečně brzo ráno,asi v 11 hodin jsme se vzbudili a v jednu jsme vyšli. Chce mě zabít?!
Jdeme ruku v ruce až dojdeme k obchodu. Stojí tam skupinka lidí,asi v našem věku. Tracy se mírně zamračí a stiskne mi ruku pevněji,já jen potichu zaskučím,má pevný stisk... "Co se stalo?" zeptám se jí,když okolo nih projdeme. "Lidi z druháku,ty si je nepamatuješ?" zašklebí se a já chytím neskutečný záchvat smíchu. Zrudla a na čele se jí vytvořila vráska a pak...podlomily se jí kolena a ona okolo sebe začala kopat a neskutečně se smát s tím že potřebuje antistresového jednorožce. Já jí neznám. Víly jsou lepší...
Vyšli jsme s plnýma rukama a Tracyinou taškou přes rameno narvanou všemožným jídlem,v taškách bylo oblečení. Najednou mi začal zvonit mobil. Ani jsem nekoukal na jméno a zvedl to "Ano?" otázal jsem se. "Jeremy!! Proboha,díky bohu! Jsi v pořádku?!" vyletělo ze sestry najednou až to do ucha bolelo. "Ahoj Lanno,jo v pořádku,proč bych neměl být? Stalo se něco?" zděsil jsem se. "Jerry...ach bože." vzlykla. "Ty víš co jsme zač? Teda jo vlastně ty to musíš vědět...já js..." přerušil jsem jí. "Lanno moment." odklonil jsem trochu mobil od ucha protože se na mě Tracy podivně dívala. "Tracy je to sestra,neboj." mrknul jsem na ní a usmál se a ona se uvolnila. Vrátil jsem se zpět k hovoru s Lannou. "Povídej." "Já...no,víš jak mám přítele...byli jsme spolu ve městě a...a jeho postřelili,leží v nemocnici,je mimo ohrožení života,ale....jak vždycky když chci někoho pomstít nebo uchránit....o tom ty víš,já....já se...prozradila jsem se..." vzlykla a rozbrečela se. Ježíš...to chybělo...Jen abyste byli v obraze. Já jaksi nejsem normální člověk a ani sestra Lanna není. Jsme andělé. Ti strážní,co chrání,určitou osobu a stojí při ní,naslouchají a radí jak se životem tak i s ostatním. Také je pro ně riziko se zamilovat. Sestra i já jsme to sice porušili,ale riziko to není do té doby dokud se chráněnému něco nepřihodí,jakoby se v nás něco probudilo a my máme reflex,nebo takovou potřebu prostě dotyčného ochránit... A sestra se prozradila... Zbývám už jen já. Lanně teď naše Rada odebere schopnost.TU schopnost. Mít křídla,už nebude moci létat,už nebude moci se připojit k Řádu Strážných andělů. "Lanno,poslouchej,bylas,jsi a vždycky budeš moje sestra,nic se ti nestane. Budu tě mít na očích." řekl jsem a ona tiše vzlykla. "Dobře...hrozně mě to mrzí. Musím končit. Měj se Jeremy." a hovor ukončila. Jako bez duše jsem vrátil mobil do kapsy a chytl Tres za ruku. "Pojď Tracy." řekl jsem jen. "Co se stalo?" nemusel jsem se na ní dívat abych nevytušil že posmutněla. "Někam tě vezmu." oznámil jsem jí prostě.
Došli jsme domů a odložili si a hned zase vyšli ven. Už se tvořily nádherné červánky. Dávaly tomu takovou tu atmosféru,kterou jsem chtěl. Pousmál jsem se. Tracy mě chytla za předloktí a já sebou cuknul. "Copak?" zeptal jsem se potichu a podíval se na ní. Měla skloněnou hlavu. "Co se stalo,kam mě vedeš a co mi chceš ukázat?" řekla přidušeně. "Pojď se mnou a neboj se ničeho,se mnou jsi v bezpečí krásko." přitáhl jsem si jí k sobě a objal jí. Ten hřejivý pocit po celém těle mi dodal tu zvláštní energii,odvahu.
Šli jsme po ulici a zanedlouho se nám betonový chodník proměnil v lesní cestičku. Za chcíli jsme došli na takový plácek. Kouzelné místo. Vydechl jsem a Tracy taky. Bylo to jako ze snu. Všude okolo byl hustý a přesto klidný a jemný jehličnatý les. Uprostřed místa byl jakýsi rybník a uprostřed něj byla skalka asi 20 metrů do výšky. Nikde žádný člověk. Bylo to schované a jen naše. Tohle místo bude svědkem nenormální věci a zůstane to v tajnosti. Chytl jsem Tracy za ruce a sklonil se k ní. "Musíš mi slíbit,že až ti ukážu to co chci,tak nespanikaříš a budeš v klidu a taky mi...slib,že ať se stane cokoliv,neodejdeš mi. Sttašně moc pro mě znamenáš a žiju jen pro tebe..." začaly mě v očích plálit slzy jen při tom pomyšlení. "Slibuji." zašeptala a přerušila těch pár centimetrů co nás od sebe dělily,přitiskla se ke mě a políbila. V tom polibku byly všechny nynější pocity,dodala mi odvahu. "Tracy..." zašeptal jsem. Vzhlédla. "Tracy,odstup kousek."
TRACY:
Když to řekl,coubla jsem o krok dozadu. Jeremy se narovnal a zpříma mi pohlédl do očí. Pak je zavřel,zachvíli znovu otevřel. Už je ale neměl čistě smargdově zelené,ale modré,nádherně světle modré. Jak to... Proboha. Trochu se zvedl vítr. Okolo Jeremyho začalo kroužit listí a do toho okolo něj prozařovat bílé čisté světlo. Zvedl se země a asi 5 metrů nad zemí zůstal trčet. Vítr se pořád zvedal a já nevěřila vlastním očím. Zastínila jsem si oči rukou. Vše najednou začalo ustávat a Jeremy se pomalu snášel dolů. Jeho bílé tričko už neměl a tak se mi naskytl pohled na jeho dokonalou hruď. Měl na levém žebru vytetovaný kříž propletený ostny z růže,dokonalé... Ale tohle nebylo jediné co mě zaujalo. Jeho modré oči mě sledovaly s něhou,touhou,obavami,smutkem,láskou a štěstím. Usmála jsem se a on taky,ale jemu rychle úsměv vyprchal. Přistoupil ke mě a já ho konečně mohla obejmout. Ruce si obmotal okolo mých boků a držel mě,jakobych mu snad měla utéct nebo se každou chvíli vypařit,ale toho se jen tak nedočká. Chtěla jsem ho pohladit po zádech ale moje ruce zavadily o něco jemného,tak hebkého. Nedokázalabjsrm to nějak identifikovat,trochu jsem se odtáhla. On mě pustil a ustouoil o pár centimetrů. Sledovala jsem ho. Najednou se za ním roztáhla obrovská,bílá,jemná,andělská křídla. Přikryla jsem si pusu rukama a srdce mi vynechalo jeden úder. U všech jednorožců..."Jeremy?..." pípla jsem. "Tracy,dovol mi tě vzít do náruče." zářivě se usmál. Zalapala jsem po dechu a jen jsem krátce vykřikla protože mě popadl do náruče a vyletěl do vzduchu. Létal se mnou a smál se. Políbil mě. Pořád jsme byli ve vzduchu. Asi jsem se zbláznila... Jsem ve VZDUCHU asi 20 metrů NAD zemí se svou láskou,co mě drží a je to ANDĚL...úplně normální... Přistáli jsme na té vysoké skále a Jerry mě pořád pevně držel. Přitulila jsem se k němu. "Děkuju andílku." promluvila jsem mu do jeho...nahé...hrudi. Usmál se. "Děkuju tobě skřítku." zašeptal tím svým hlubokým a nádherným hlasem. Takhle bych mohla klidně zůstat do nekonečna...
Ahoj nudláci!!! Jooo žiju ještěěě!!! Doufám že se vám delší kapitola po delší době bude líbit a Adieeee :D
