Friday 13th

To je můj konec...

Když jsem ucítila dotyk ruky na mé noze, věděla jsem, že je to můj konec. Postava v černém mě táhla někam do neznáma. Snažila jsem se vyvlíknout, ale marně. Křičela jsem a doufala, že mě někdo uslyší. Můj křik se rozléhal prázdnými místnostmi. Ha! Podařilo se mi dostat z jeho rukou, ale teď to začalo! Utíkala jsem tak, jako nikdy. Probíhala jsem několika místnostmi a ve zmatku a strachu vlastně ani nevěděla, kam běžím. Černá postava se řítila za mnou a mě pomalu docházel dech. jsem venku z tělocvičny! Zůstala jsem stát na obří chodbě na první stupni. ,,A teď kam ?" tato věta se mi honila v hlavě už asi 10 min. V tom vtrhla na první stupeň ta postava. Už nebyl čas dál přemýšlet, bez rozmyšlení jsem utíkala na druhý stupeň. Chtěla jsem doběhnout do třídy, ale byl mi v patách, přibližoval se blíž a blíž. ,,Nedá se nic dělat" řekla jsem si, vlétla jsem na holčičí záchody na druhým stupni a tam se zamkla. ,,Uff !" zafuněla jsem a snažila se lapat po dechu. Ulevilo se mi, že jsem v bezpečí. Bylo tu ticho, takové ticho, které už je až nepříjemné. Atmosféru ticha překazilo kapání. Znělo to jako kdyby kapaly kapky z nedovřených kohoutků. Otočila jsem se a začala křičet. Nebylo to z kohoutku! Přede mnou visel oběšenec. Vypadalo to na dítě v rozmezí 14-15 let. Pod ním byla velká louže krve, do které padaly další a další kapky. Neváhala jsem, okamžitě odemkla a utíkala pryč. Jen co jsem vykročila ze dveří, postava v černém mě uhodila něčím do hlavy. Flákla jsem sebou na zem.

O 15 min později...

Probudila jsem se a můj pohled nezaregistroval nic jiného, než tmu. Tmu, která se nedala rozkoukat. Měla jsem zavázané oči šátkem, to byl důvod té tmy. Pusu jsem měla zalepenou nějakou hrozně smradlavou izolepou. Snažila jsem si rozvázat ten šátek z očí, abych zjistila, kde to vlastně jsem. Nejspíš jsem musela upadnout do bezvědomí, protože od té doby co jsem sebou flákla si nic nepamatuji.  Chvíli jsem s šátkem bojovala, ale přece jenom se mi povedlo ho rozvázat. ,,Jsem ve školním sklepě!" zamumlala jsem si pro sebe. Jsou tu v klecích odložené všechny staré věci, ale i různé fakta, které by neměly vyplavat na povrch. Sloupla jsem si z pusy izolepu a rozhodla se to jít prozkoumat. Byla jsem tu jen jednou jedinkrát, bylo mi asi 7 a to jsem jen nakoukla. Vůbec jsem nevěděla kam jít, byla tu tma a vypadalo to tu jak v bludišti. Zaslechla jsem zvuky, vydala jsem se za nimi. Dovedly mě do jedné z klecí, vešla jsem a spatřila něco, co jsem vážně nečekala. Seděla tam Ketty s Jirkou. Měly spoutané ruce v nějakých řetězech a nemohli se hýbat