Captain's nurse

Shield nebo Hydra?

Pokoj si nepředstavujte úplně jako na obrázku. Moc se mi nelíbí to tmavé dřevo:DD.V tomhle díle se nachází i Steve pov.,takže výjmečná událost:DD.

Předemnou se nacházel jedním slovem monstrózní pokoj,natolik odlišný od těch průměrných,co se nacházejí v podlažích pod námi.

Zeď byla poseta světle modrými až zelenými panely mezi,kterými byly několikacentimetrové mezery. Tyto panely byly docela velké a různých velikostí. Kdežto blíže oknu se nacházely tmavé dřevěnené panely,taktéž s malými spárami,ale tyto byly narozdíl od zelenomodrých desek bílé a ne černé. Hned za hnědými deskami se nacházely velké okna s výhledem na celý New York,pomalu se ponořující do inkoustové tmy. Spoustu oken na které jsem měla výhled,už bylo rozzářených a i některé výzdoby mrakodrapů buď epilepticky blikaly nebo zářily energií,která by vystačila v Africe na rok. Přišlo mi,že se světlem ubývá i ten těžký vzduch,který vysušoval mé plíce a ochaboval celé tělo. V pokoji bylo ještě hodně dalších doplňků,díky čemuž vypadal pokoj domácněji a útulněji. Pokud to,ale shrnu,tak se v pokoji nacházely dvě kožené bílé sedačky,které tvořily roh místnosti a byly natlačené na okně a na nich byly oranžavové a béžové polštářky. V místnosti bylo plno dalšího nábytku,který se mi tu ani nechce rozebírat,protože by mi to zabrali opravdu dlouho.

Jakmile jsem očima přejela pokoj,zastavil se mi pohled na něm. Na posteli ležel blonďatý muž a hrudník mu poklidně klesal nahoru a dolů. Kdybych si nevšimla tohohle malého pohybu,tak bych řekla,že je mrtvý. Měl bledou tvář s velkými kruhy pod očima,sádru na pravé ruce a levé noze,která mu koukala zpod peřin a byla podložena polštářem. Ale ani to mu na kráse neubralo.

Opravdu nevím,co jsem od tohohle setkání očekávala,pomyslím si. Nakonec se,ale rozhodnu popojít trochu blíže. Co nejtišším kroky se teda blížím k posteli. Nacházím se asi metr,když se to stane.

Až nelidsky rychle se posadí a levou rukou,kterou měl spuštěnou z postele a já ji neviděla mi přitiskne na krk svůj štít. Je ledově studený,ikdyž je v místnosti teplo a jeho dokonale vybroušená hrana se mi zahryzává do kůže. A já si v té sekundě uvědomím dvě věci. Není to člověk. Tedy ano je,ale značně vylepšený,jak jsem zjistila na internetu. Jeho výdrž a síla jsou stokrát lepší než moje. A za druhé,že mě celou dobu slyšel. Nemyslím si,že jsem bůhvíjak pružná,ale vždyť ty parkety vůbec nevrzaly!

,,Takže Shield nebo Hydra? Ale proč se vůbec ptám,vždyť to vyjde na stejno."

,,Já nevím o čem vůbec mluvíte."

Řeknu a přiměju se mu podívat do očí. Má je tak modré. Takové jsem snad ještě u nikoho neviděla. Ale zároveň jsou strašně smutné a naplněné hořkým zklamáním.

,,Ne.To zezačatku neví nikdo." řekne.

,,Opravdu nevím o čem mluvíte."

,,Tak proč tady jsi?"

,,Já jen.."

,,Ano,co tu vlastně dělám?" pomyslím si.

,,Ono je to trošičku trapné" vypadne ze mě nakonec. Snad,abych měla chvíly na rozmyšlenou,co tady doopravdy pohledávám.

Na to neřekne nic,jen mi trošičku více přiskne štít ke krku. Jako kdyby chtěl naznačit ať mluvím.

,,Přišla jsem se na Vás podívat."

,,Teda,nejsem žádná Vaše šílená fanynka,ale jen se chtěla podívat jestli jste to opravdu vy." řeknu jedním dechem,snad rychleji než Eminem.

Na obličeji se mu mihne více emocí,které nedokážu rozeznat.

,,A proč bych ti měl věřit?"

Tuším,že jestli někoho zavolá a nakonec to zjistí i máma,tak mám takový  problém,že by to nevyřešili ani Avengers.

,,No...Ano!" zvolám vítězně.

,,Mám tady svoji "odemykací kartu." a ukážu mu kartičku s mým jménem a informacemi,která odemyká různé místnosti v nemocnici,kam můžou je zaměstnanci.

Rychle ji přelétne očima a položí štít opět vedle postele,tak že nejde vidět. Asi jsem ho přesvědčila.

******************
Steve pov.

Ležení na posteli mě začalo už opravdu nudit. Koho by ne,když nemusíte skoro spát a nemůžete se ani opít. A nudilo by asi i dál,kdybych neuslyšel slabé zaklapnutí dveří. A závan větru z chodby.Někdo vešel.

Kroky byly témeř neslyšné,takže jsem usoudil,že to musí být buď lehký muž nebo žena. Pomalu se přibližovaly ke mě a já se pokoušel prsty nahmatat okraje svého štítu. Díkybohu se mi to povedlo a já měl zase v ruce kus chladivého Vibrania,které se mnou ne/prožilo sedmdesát let života.

Rozhodl jsem se počkat až bude ten člověk nadosah ode mě a já budu moct zaútočit. S tou sádrou se nemůžu moct hýbat,ikdyž jsou mé zlomeniny,modřiny i rány díky séru téměř zahojené,ale Fury na tom bezdůvodně trval.

Vyrazil jsem prudce vpřed a můj štít se ocitl na milimetry blízko krku mladé dívky. Opravdu nevypadala jako někdo,kdo mě chce zabít. Její zelenošedé oči se na mě ohromeně dívaly,ale nevydala ani hlásku.

Poté,co mi ukázala tu průkazku jsem ji začal ještě o něco více věřit. Vážně nechápu proč. Asi tím,že mi její oči připomínaly Buckyho. Nejspíše jsem se při té misi bouchl dost silně do hlavy.