Povídky a další nápady

.11.9

Jako by se zastavil čas.
Jako by neexistovalo nic, než ostrůvek se starobylými stolními lampami, samotný v širém světě.
Cukr a máslo vždycky dojde jako první. Máslo se dá sehnat, ale cukr, ten ne. Cukr ne. A tak zbývá jedině med.
Nic než zvuky, které nejde k ničemu přiřadit.
Smrt? Život? Život? Smrt.
Čas nemá význam. Minutu? Hodinu? Den?
Rok?
Těžko určit.
Mají různé barvy. Červená, zelená, žlutá, blankytná..., ale všechny září stejně.
Nezáří stejně. Ale to nepoznáš.
Každý už to vzdal. Všichni toho mají dost. Každá manželka každého muže. Každý muž každé ženy. Každá dcera každého otce. A každý syn každé matky. Každý.
Dny jsou delší. Roky jsou delší. Jen týdny jsou kratší.
Bojím se pohnout, protože nechci narušit tu nerovnoměrnou rovnováhu. Nechci narušit ten napjatý klid.
Bojím se, i když nohy už mám zdřevěnělé.
Med je dobrý do koláčů.
A přece to udělám. Nepatrně propnu pravou nohu. Cítím teplo.
Už tak vrátká stabilita byla narušena.
Ne.
Eummmm je nekonečné. Tady doopravdy končí vše.
Zrnko, nebo tisíce proběhly hodinami?
Med. Už ani ten ne.
Sirény už nefungují. Opotřebovaly se.
V dáli zní výstřely.
Je moc sladký. Až moc tuhý a lepkavý.
Nevíš.