Chuť skořice

•Horké jablko se skořicí•

Městečko St. Bartholomew bylo malé, ale lidé zde žili spokojeně. Většina místních tu strávila celý svůj život a nic víc než Anglii neznali. Mezi ně patřila i September, která po cestování nikdy ani netoužila.

Její zásadní prioritou bylo prožít spokojený a šťastný život. Každý týden zkoušela nové chutě a nové recepty a snažila se najít svůj originální, který by si každý spojoval s jejím jménem. Jen škoda, že se nobelovky neudělují za pečení. September by jistě měla slušnou šanci.

K jejím stálým zákazníkům patřila madam Clarková, postarší dáma, která vždy přišla na dvojité cappuccino a asi hodinu jen seděla.  Kdyby jste ji neznali, tak by vám přišla divná, ale místní obyvatelé si na ni zvykli a všichni místní starousedlíci ji měli svým způsobem rádi.

Skutečnou záhodou bylo to, na co vlastně hodiny bezduchého zírání myslela. Na lásku? Na nějakou osobu? Přemítala nad svým životem? Nad stářím? September byla od přírody zvědavá, takže nad tím sem tam přemýšlela, když zrovna nevytvářela sedmý div světa, nebo svůj životní recept.

Další její stálá zákaznice byla madam Louisette, rodilá Francouzka, která byla místní drbnou. Věděla snad všechno o všem a o všech.  Každé ráno sdělovala návštěvníkům novinky St. Bartholomew.  Její největší kamarádkou a taky společnicí při jejím koníčku, luštění soutěžních křížovek, byla paní Bennetová.

Všichni si ji spojovali s onou postavou Pýchy a předsudku. Vlastně to bylo velmi výstižné přirovnání, jelikož si byly navlas podobné.  Když se každý den, okolo deváté ranní, tyto dámy sešly, bylo vždy o zábavu postaráno.

Ke stálým hostům by se dala počítat také paní MacFarlane, která nikdy nezapadla, ať se snažila jakkoliv. Možná to bylo tím, že byla původem ze Skotska. Místní dámy byly vždy velmi zásadové a neměly rády cizince a hlavně Skoty.  Mezi hosty se dala počítat také paní Adamsonová, postarší zapomnětlivá dáma a mimojiné i paní Harperová, Marlowová a další dámy.

September je měla ráda, jen jí občas dělalo hlavu jejich vzájemné pomlouvání.  Rozhodla se, že to přestane řešit a už nad tím jen mávla rukou.  Kromě těchto dam tam nechodili žádní muži. Jen sem tam, samozřejmě, ale nikdy se nenašli stálí zákazníci.  Možná proto, že pekárna Autumn na ně byla až moc přeslazená.

September to nijak netrápilo, protože se s opačným pohlavím nikdy moc nevybavovala. Na střední škole nikdy nějak zvlášť oblíbená nebyla, ale stejně se jí sem tam zastesklo. Její vrstevníci teď pracovali v Londýně, nebo zůstali u jejich maminek doma.

Tím, že September smýšlela jinak už jako malé dítě, si vysloužila to, že ji ostatní nechápali. Ona si ale zvykla. Když jí bylo jedenáct, našla si opravdovou kamarádku. Jmenovala se Adeline, ale všichni jí říkali Sněhurka, protože byla s touto princeznou velmi podobná. September s ní strávila celý svůj volný čas. Dodnes jí chodí pomáhat, nebo se staví na kafe.

Byl čas otevírací doby. September zívla, nachystala poslední zbytky pečiva na pult, zapálila svíčky a udělala poslední úpravy. Je čas otevřít.  Vzala do ruky cedulku, kterou obrátila a odemkla dveře. Sice byla unavená, ale snažila se to na sobě nedat znát.

Zkontrolovala všechny dobrůtky, které měla vyložené na pultu. September byla na preciznost háklivá, což někdy nebylo nejlepší.   Zvonek u dveří zacinkal, protože do pekárny vstoupila první návštěvnice.

"Dobrý ráno, zlatíčko," pozdravila ji madam Bennetová. "Dnes jsem tu první, to se mi moc často nestává, ráda si pospím."

"Dobrý ráno, taky se divím, většinou tu bývá první madam Clarková," odpověděla jí September.

Madam Bennetová měla vždy nějaký extravagantní klobouk, hodící se ke starším dámám a na hnědo obarvené kudrnaté vlasy. Bylo jí rovných šedesát, přesto stále překypovala energií a stále měla chuť a náladu roznášet drby a luštit soutěžní křížovky s paní Louisette.

"Vidělas to? Venku už je pořádná zima, cejtím, že dneska bude sněžit."

"Ale houby, sněžit bude až zítra," řekla madam Lousiette, která právě vstoupila do obchodu. "Říkali to v předpovědi."

"Ne, sněžit bude dneska. Řekly mi to moje klouby, což je spolehlivější zdroj, než nějaké tvoje předpovědi. Copak to nevidíš?"

"Jak myslíš, ale pokud bude sněžit až zejtra, tak mi dáš penci."

"Hm, tak klidně, ale stejně si myslím, že mám pravdu já."

"Dáte si něco?" zeptala se hádajících zákaznic September, která je s úsměvem pozorovala.

"Dej mi prosím, zlatíčko, nějaký velký latté," poprosila ji madam Bennetová.

"A mně svařák, děkuju," objednala si i druhá dáma.

"Dneska jsem nějaká nachcípaná a mám ještě hodně práce, než začne pořádná zima," stěžovala si dále.

Madam Luisette byla drobnější, rovněž s nabarvenými vlasy, ale na kaštanovou barvu.   September kývla a dala se do připravování.

"Dáte si něco k tomu?" zeptala se, když jim ke kulatému stolku servírovala horké nápoje.

"Prosím ty tvoje dokonalé šneky, děkuju," objednaly si obě dámy. Dveře se opět otevřely.

"Dobré ráno," pozdravila madam Clarková, dáma, která toho moc nenamluví.

"Jako obvykle," objednala si, když se usadila na sedačce.

"Víte, že bude naše střední pořádat vánoční ples? Už za pár týdnů, já se starým tam jistě půjdem," nadhodila téma madam Louisette.

"September, ty tam musíš jít taky!"

"Ne, já tam jistě nechci, nemám s kým," zavrtěla hlavou September. "Mám moc práce a vůbec, toto není pro mě."

"Kdy jsi naposledy někde byla?" zkřížila ruce madam Bennetová.

September se zamyslela a nic ji nenapadalo. "No, asi... na mém maturitním plese, ale to už je docela dávno," přemýšlela nahlas.

"Tak to musíš okamžitě napravit! Nebo ti život rychle uteče. Věř mi, jsem stará ženská a už mám ten celej život za sebou. Strašně rychle mi uběhl," povzdechla si. "Jsi hodná holka, jistě si někoho jako doprovod najdeš."

"No, ještě to promyslím," pousmála se September.

V hlavě však najisto věděla, že nikam nepůjde. Kdyby ale odpověděla záporně, tak by jí madam Louisette nedala pokoj. Nějaký ples ji vůbec nezajímal. Ve skutečnosti měla úplně jiné starosti.

-

"September, na ten ples jít musíš," povzdechla si starší dáma, když její vnučka odmítala v den plesu vystrčit nos z domu. Byla chladná prosincová noc a všude byla cítit sváteční atmosféra.

"Já ale nemám s kým," posmutněla zrzavá dívka. "Kluci od nás ze školy mají raději společenštější holky, což já nejsem,"

"September, maturitní ples je jen jednou za život. Už jsi ve škole poslední rok. Budeš toho potom celý život litovat, já to vím."

"Tak dobře, ale už nikdy, nikdy nikam nebudu chodit. Žádný další ples," odsouhlasila to nakonec. Babička se pousmála, protože věděla, že její vnučka toto prohlášení jistě nedodrží, až najde osobu, se kterou by to ráda porušila.