Chuť skořice

•Skořicové koláčky s vůní Vánoc•

Druhá adventní neděle.
Čas ubíhá strašně rychle, že si to lidé nedovedou představit.
September se toho děsila. Poslední dobou sentimentálně vzpomínala na šťastné, ale také chmurné chvilky ze svého života.
Celý týden strávila v pekárně, pomalu tam skoro přespávala.
Měla tolik objednávek na vánoční cukroví, až jí z toho málem hráblo.
Přišlo jí i pár zakázek z Londýna, což se tu moc často nestávalo.

Každý den pro ni byl stejný, bez velkých rozdílů. Zkrátka jedna velká rutina. Stýskalo se jí po dětství. Hned jak dokončila školu, tak ji strčili do pekárny, aniž by se jí zeptali, co vlastně chce v životě dělat.

September by ale nedokázala odpovědět. Nevěděla to.
Jelikož byla spíše introvert a nerada se k něčemu vyjadřovala, tak proti tomu neprotestovala. Byla to její chyba.

Povzdychla si a šla zapálit vonné svíčky. Venku byla hotová vánice. Přitiskla nos na sklo, jako to dělala, když byla malá holka a dívala se na nehostinné počasí. Vzápětí se ale odvrátila, škrtla zápalkou a zapálila skořicou svíčku, která byla její nejoblíbenější.

Dveře se prudce otevřely se zacinkáním zvonku a dovnitř vpadla jedna ze sousedek.
"Slečno September, to počasí je hrůza! To jeden by raději ani nevycházel ven, jenže náš starej odmítl zvýšit teplotu na topení, takže jsme se tradičně pohádali. Já přece doma nebudu chodit v bundě!" stěžovala si přicházející paní Bennetová.

"Tak pojďte dál. Dneska ani s návštěvností moc nepočítám. Dám vám něco teplého k zakousnutí."

"To jsi moc hodná, zlatíčko."
Madam Bennetová si sundala huňatý kabát a oklepala si na rohožce sníh z vyteplených bot.
Čiperně se posadila na pohovku a povzdechla si.
"Stará madam Luisette se tu snad brzo taky ukáže, prý musí polemizovat s někým jiným, než s její sousedkou Bernie."

"Hmm... čekala jsem, že dneska moc hostů nepřïjde. Kávu?"

"Ano, prosím."

September bleskurychle připravila občerstvení a než se nadála, rozcinkal se zvoneček dnes již podruhé.

"To počasí je hrůza!" vpadla do pekárny bez pozdravu madam Luisette. "Jeden by nevycházel ven. Ani nevíte, jak moc jsem se sem těšila. Konečně bude klid."

"No, už jsem si říkala, kde se zase zdržuješ. Slíbilas, že tu budeš dneska dřív," vynadala své přítelkyni paní Bennetová a nespokojeně mlaskla.

"Promiň, zdržela mě Bernie, protože mi musela říct, že se stará Parkinsonová zase vdává. Strašné. Je jí padesát a už potřetí!"

September kroutila hlavou nad starostmi dvou návštěvnic a automaticky pro madam Luisette připravovala horké jablko, které si za poslední měsíc tak oblíbila.
Ani nevěděla jak a myšlenkami zabrouzdala k Dominickovi, který byl minulý týden hostem v její pekárně. Jestli někdy zase přijde?

"... A pak jsem jí povídala, že takové staré šaty nikam neprodá! A ona za ně chtěla hotovej balík, to nikdy nepochopím. Bernie bych do naší pekárny nikdy nepřizvala," klevetila dál madam Luisette.

September spozorovala jen pár úryvků, které jí bohatě stačily a dál se věnovala zdobení poslední várky objednaných perníčků.

"Zlatíčko, pojď si k nám sednout, ať se nepřepracuješ," vyzvala ji najednou paní Bennetová.

"To nemůžu."

"Pojď!"

"Možná později."

"Holka, holka... S tebou je to vážně špatný."

September pokrčila rameny. Sama nevěděla, co s tím má dělat, i když s paní Bennetovou souhlasila.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupily madam Clarková a za ní cupitala skotka madam MacFarlane.  

"To počasí..." nestihla doříct madam Clarková, která se obvykle moc nevyjadřuje. "Je hrůza!" doplnil ji zbytek osazenstva. Dveře se prudce zavřely a do místnosti se dostalo trochu sněhu. 

September se pousmála. Angličani mají vskutku talent na konverzaci o počasí. Nejhorší je to na jaře, to nemluví o ničem jiném, samozřejmě kromě "pikantních" klepů, ty se ale probírají celoročně.

Dámy se posadily kolem jednoho stolu a mluvily jedna přes druhou. September nachystala pro všechny cukroví a dál v rohu zdobila perníčky.

"September!" uslyšela najednou své jméno.

"Ano?"

"Už máš doprovod na ten ples?" zeptala se zvědavě madam Luisette, hlavní lídr skupiny, společně s paní Bennetovou.

"Ne," zavrtěla hlavou September.

Než kdokoli stačil něco říct, tak se dnes již poněkolikáté otevřely dveře.

Všechny dámy, kromě September, synchronizovaně a zároveň zvědavě otočily hlavou a skenovaly nečekaného návštěvníka.

September se také zvědavě otočila. Dominick? Co tu dělá?

"Dobrý den," pozdravil.

Dámy, sedící u stolu mumlaly jedna přes druhou. "Dobrej, dobrej..."

"To by mohl být tvůj doprovod!" zvolala nečekaně madam Luisette a vítězoslavně se usmála.

"Prosím?" Dominick se nechápavě zatvářil.

"Ale nic, nic..." snažila se to ututlat September. Dominick to naštěstí dále nekomentoval.

"No, nevím, jestli se v tomhle počasí dostaneme zpátky domů. Když jsem sem jel, tak ta vánice nebyla tak hrozná, ale teď se bojím vyjít ven."

"Kéž by ne. Za mým starým zpátky domů vážně nechci," zamumlala paní Bennetová. Aniž by Semptember chtěla, musela si pomyslet, že takhle vážně dopadnout nechce.

"September, pojď si konečně sednout!" nakázala jí už podruhé madam Luisette.

September si povzdychla, odložila zdobení a pomalým krokem si sedla na nějakou židli.

Najednou bylo ticho. Venku foukal velmi silný vítr a přes sněhovou vánici nešlo vidět ani na nejbližší kopec, který jde obvykle velmi jasně spatřit. Všichni si uvědomili, že to jen tak nepřejde.