Chuť skořice

•Belgická čokoláda na zahřátí•

Nikdo se neodvažoval promluvit. Všichni ale mysleli na to stejné. Kdy tohle přejde? Dostanou se ve zdraví domů? Mírumilovný sníh, který zasype vaše předzahrádky a krajinky pod ním vypadají jako z vánočních pohlednic, s tím neměl nic společného. Tak tam všichni seděli a September s každým nádechem cítila, že její srdce bije rychleji a rychleji.

Jediný, kdo vypadal alespoň trochu klidně, byl Dominick. September se na něj koutkem oka podívala. Sice ho viděla jen v šeru, ale poznala, že má na tváři zamyšlený výraz a nepřítomně upíjí ze svého esspresa. Vzpomněla si, že má někde na dně šuplíku dlouho nepoužívané rádio na baterky. Pomalu vstala ze židle a rozhodla se ho najít. Naštěstí měla ve svých věcech pořádek, takže jí to nezabralo moc času.

"To je dobrý nápad, zlatíčko," pochválila ji paní Bennetová, když September položila rádio na jeden ze stolů. Zapnula ho a snažila se najít nějaký signál. Všemožně to šumělo, že už nikdo ani nedoufal v úspěšnost. Zázraky se ale dějí a i když jsou to maličkosti, tak pořád mohou znamenat mnoho.

"... Celou střední Anglii dnes přivítala nevídaná sněhová vichřice, jakou nepamatujeme přinejmenším deset let. Pokud jste se vydali někam mimo domov, doporučujeme co nejdřív najít bezpečné místo, abyste se vyvarovali vážnému nebezpečí. Hasiči a pátrací jednotky už zachránili několik osob.  Prosím, neberte to na lehkou váhu a pokud vaši blízcí nedorazili domů, neváhejte o tom dát zprávu nejbližším úřadům. Nejpozději zítra odpoledne očekáváme zlepšení situace, ale i potom buďte prosím obezřetní. Čeká nás náročná noc, ale nedělejte si starosti, na stanici BBC vás budeme stále informovat o průběhu a případném zlepšení situace."

Rádio stále nepříjemně šumělo, tak se ho September rozhodla vypnout. Slyšeli už to nejpodstatnější. Bylo jasné, že tam všichni zůstanou uvězněni několik příštích hodin. Paní Bennetová vytáhla stařičkou Nokii a pokoušela se dovolat manželovi.

"Je to zbytečné," zamumlal od svého stolu Dominick. "Jsme bez signálu. Můj telefon mi vypověděl též službu."

Louisette se ovívala křížovkou v Timesech. "Mon Dieu, snad nás najdou dřív, než při jarní oblevě." September zaváhala, ale pak se rozhodla.

"Dá si někdo nahoře u nás doma čaj? Roztopím krb a přečkáme společně to nejhorší."

Nikdo nic nenamítal. Domů by se stejně nedostali.

"Bude to dlouhá noc," řekla paní Bennetová. "Ale víte vy co? Já se na ni stejně těším."

Dominick a September si vyměnili krátký pohled. September uhnula očima jako první. Kdyby nebyla taková tma, bylo by poznat, že se malinko začervenala. Obě dámy se už hnaly ke schodům do patra, kde Abrahamsonovi bydleli více než padesát let.

Vtom se Louisette zarazila. Obrátila se na September s otázkou v očich. "A nebudeme rušit maminku?"

September sklopila oči a zašeptala. "Víte, jak to s ní už roky je. Vadit jí určitě nebudeme."

Všichni si byli vědomi, že se pohybují na tenkém ledě, takže nikdo nic nekomentoval.

"Následujte mě," pobídla je September a vyšla točitými schody do prvního patra. Všichni šli pomalým krokem za ní, protože obě staré dámy si dávaly na čas. Nebyly zkrátka nejmladší.

Schody při každém kroku lehce zavrzaly. Za chvíli se ocitli v prostorné chodbě před bytem. September zlehka stiskla kliku a pozvala je dovnitř. Chodba Abrahamsonovic bytu byla rozlehlá, uklizená a ozdobená snítkami cesmíny a chvojí. Paní Bennettová nasála nosem vzduch - krásně to vonělo.

"Kdy jsi stihla nazdobit dům?" September si nedovedla představit, že by vánoce ošidila. Raději pracovala v noci, aby dům zútulnila. Dominick si prohlížel staré fotografie, které spolu s obrazy visely na stěnách. Na některých z nich poznával výlohu pekařství v dobách, kdy jej vlastnili Septembeřini prarodiče. September si všimla jeho zájmu.

"Rodinné památky," vysvětlila.

"Tohle jste vy?" ukázal Dominick na fotografii na níž se smála malá holčička s velkým kornoutem zmrzliny.

Místo September odpověděla Louisette: "Ovšem, že je to ona. Kdo jste si myslel, že by to mohl být? Naše královna?"

Dominick se na ni zašklebil.

Ale September už otevřela velké dvoukřídlé dveře se skleněnou výplní a pozvala je do obývacího pokoje. Místnosti vévodil velký krb a nádherná jedle. Stůl pokrýval sváteční bílý ubrus a dvě lenošky u krbu přímo vybízely, aby obě dámy do nich vklouzly. U jedné z nich ležel košík a v něm bylo pletení.

"Co to bude?" zeptala se paní Bennetová a zvědavě se podívala na klubko vlny.

September pokrčila rameny. "Pokouším se o svou první šálu, ale řekla bych, že jsem lepší ve vaření čaje. Posaďte se," vybídla obě dámy a ukázala na lenošky. Obě si vděčně sedly a natáhly nohy směrem ke krbu. Dominick se nabídl, že přiloží.

"Budu jen ráda," souhlasila September a odešla připravit čaj.

Když zmizela v kuchyni, Louisette se naklonila k paní Bennetové a trochu nahlas se zeptala. "Myslíš, že za námi Camille přijde?"

Paní Bennetová na ni výhružně sykla. Pak se s úsměvem otočila na Dominicka.

"Camille je matka September," vysvětlila. "Už dlouho jsme ji neviděli. Prakticky nevychází ven."

Louisette se hned přidala. "Ale před September o tom nezmiňujeme. Camille před deseti lety přestala mluvit."

Paní Bennetová ji zarazila. "Myslím drahoušku, že pana Dominicka naše maloměstské trable nezajímají. Nesluší se poukazovat na neštěstí druhých," zhluboka si povzdechla. Dominickovy oči zabloudily k fotografii ve stříbrném rámečku, která stála na římse krbu. Mezi ostatními vynikala svou krásou. Byla na ní mladá žena s vlnitými zrzavými vlasy, která k sobě tiskla malou holčičku. Líbala ji na tvář a dívenka se usmívala. Všichni tři zmlkli a prohlíželi si fotografii. Za jejich zády se ozvalo zařinčení šálků, jak je September trochu zprudka postavila společně s tácem na stůl. Trojice sebou přistiženě leknutím trhla. Paní Bennetová zčervenala rozčilením. September začala rozlévat čaj.

"Dá si někdo cukr a smetanu? Naštěstí jsme dobře zásobeni," oznámila September. Podala každému z nich šálek z jemného porcelánu. Když chtěla nalít poslední pro sebe, ruka s konvicí se jí zastavila ve vzduchu. Na prahu obývacího pokoje se objevila vysoká žena. Zrzavé, teď už prošedivělé vlasy měla zapleteny do copu. Zmateně si prohlížela nezvané hosty. Otevřela ústa, ale nic se neozvalo. Přitáhla si těsněji župan k tělu, otočila se na podpatku a zmizela. Následovalo ji jen rozzlobené prásknutí dveří do ložnice.